Dnešní ráno patří mezi naše nezapomenutelné zážitky. Po šesté hodině vylézáme po schodech vytesaných do skály na vyhlídku „Moro Rock“, odkud vidíme celé horské údolí a panoramata částečně překryté mlžným závojem a osvícené vycházejícím sluníčkem. Trávíme tu snad hodinu a pořád nejsme nasyceni tou krásou. Marně přemlouváme Iva, aby se s námi šel vyfotit na balvany těsně před srázem. Už dávno respektujeme jeho strach z výšek, ale stejně nám to nedá:) Další zastávkou je největší strom na světě „General Sherman Tree“, u kterého nejsme už ani trpaslíci, ale blechy:) Sjíždíme dolů serpentinami, které neberou konce, směrem na Bakersfield a Death Valley. Okolí stále více vypadá jako poušť. Jediné, co tu roste, jsou nízké keře a zakrslé stromy „Joshua Trees“. Na rovné silnici máme najednou podezřelý pocit, že auto divně drncá. Už dávno jsme si zvykli na podivné zvuky. Než jsme ale stačili vymyslet zase nějakou novou teorii, ozvala se rána a pak jsme jen se zatajeným dechem sledovali, jak se Ivo snaží zkrotit auto a zastavit u krajnice. Pneumatika nebyla píchlá, ale doslova rozstřelená na kusy!!! Zjišťujeme, že rezervní je pro změnu měkká i na dojezd k nejbližšímu servisu, kterých je samozřejmě v poušti přehršle:) Martin s Ivem stopují, a když už se to zdá beznadějné, zastavují jim tři dobré duše v důchodovém věku a vezou je i s rezervní gumou na nejbližší benzinu. Ivo v autě málem nechává batoh s pasy a veškerými dolary, takže mu ze srdce padají balvany, když si v poslední chvíli vzpomene. Jedeme několik desítek kilometrů zpátky do městečka „Ridgecrest“, kde nám borci mění gumu těsně před koncem směny. Za odměnu si kupujeme zmrzlinu (a někteří rovnou pivo), abychom se psychicky uklidnili. Nocleh hledáme v krásném westernovém městě „Lone Pine“ pod druhou nejvyšší horou USA „Mount Whitney“ (až po „Mount Mc.Kinley na Aljašce). V prvním kempu jsou už zabydlení bezdomovci, takže jedeme do žlutých skal a stavíme při slabší vichřici stan na písku. Popíjíme vínko na kamenech a sledujeme Ivův a Martinův kungfu fingovaný zápas:) Vichřice mezitím sílí, takže já zalézám do vozu a ostatní se snaží usnout ve stanu, který jsme pro jistotu přivázali k autu:)
V mlžném ránu si kluci vymýšlejí novou hru. Ode dneška si stopují čas skládání a rozkládání stanu. Strategicky si rozebírají pozice „tyčkařů“ a „plachtařů“. Motivačně to zabírá velice dobře, stan je sbalený do dvou minut a my s Evčou zbytečně nemrzneme. Bonusem je, že se u toho ještě solidně bavíme. Dopoledne míjíme hranice národního parku „Yosemite“. Vítají nás modrou oblohou a vodopády naplněnými jarním proudem vody. Projíždíme nádherným kaňonem a nestačíme obdivovat scenérie kolem...chvílemi máme pocit, jakoby je někdo namaloval...K jednomu z vodopádů „Bridevail Fall“ vyrážíme v pláštěnkách, i nepatrný vítr totiž roznáší masu vody na všechny strany. Kolem dokola je kromě notného počtu turistů vidět jen vodní mlha a duha a my jsme za moment úplně mokří, dokonce i pod pláštěnkou!!! Obcházíme kolem dalších vodopádů (Yosemite Falls, Horsetail Falls...) a piknikujeme pod skalním převisem, kterému se obecně říká „Kapitán“ a na kterém pomocí Petrového teleobjektivu zaměřujeme několik horolezců. Přejíždíme přes hory do národního parku „Sequoia“ s nejstaršími a největšími stromy na světě. Připadáme si jako trpaslíci. Protože se šeří a mží, stihneme jen krátkou procházku k „General Grant Tree“. Nezbývá nám, než tu přespat. Solidně mrzne a je tma jako v pytli, takže rovnou zalézáme do spacáků.
Ranní káva všude možně se stává každodenní nutností. Za Sacramentem navštěvujeme další z dějišť zimní olympiády „Sqaw Valley“. Tentokrát z roku 1960. Po Whistleru nám vše připadá jakési malé:) Fotíme se s olympijskými kruhy a těšíme se na Lake Tahoe, k jehož břehům se ani nedá dostat. Všechny přístupy komusi patří, všude je zástavba nádherných chatek, domků a srubů. Až v blízké rezervaci se zadaří. Voda je ledová a vlny jako v moři. Potkáváme příjemné starší Američany a po kratší konverzaci pokračujeme do pouštního hlavního města Nevady „Carson City“. Kluci ještě před městem vylézají na vrcholek hory s americkou vlajkou a pózují o sto šest. Při cestě zpět do Kalifornie se dovídáme, že dvě ze tří cest do národního parku „Yosemity“ jsou zavřené z důvodu sněhu a tak trochu měníme plán a objíždíme jedinou silnicí ze severu přes vysokohorský průsmyk. Kempujeme obálkově za městem Reno.
Snídáme s výhledem na záliv při poslechu krásné hudby a těšíme se na první pohled na Golden Gate. Tentokrát ho poprvé vidím z druhé strany a je stejně červený jako poprvé:) Nadšeně se fotíme, dokonce lezeme i přes zábradlí na vyhlídce pod hrozbou pokuty. Přejíždíme do starého centra, kde se procházíme „Fisherman´s Wharf“, kde se dají sehnat čerství krabi a jiné rybí pochoutky. Kluci objevují starou ponorku, obětují pětidolarové studentské vstupné a my s Evčou se jich dočkáme až po hodině! Přejíždíme do „China Town“, které má skvělou atmosféru a užíváme si kopcovitý terén, kde naše auto doslova dře. Navštěvujeme zdejší muzeum pojízdných šalin tzv.“Cable cars“. Do jedné z nich hned vlezeme, není moc místa, tak stojíme na otevřeném kraji a držíme se jenom tyče:) Zážitek je nepopsatelně tak akorát adrenalinový. Další zastávkou je čokoládovna Ghirardelli, kde nám povedeně předělaný transvestita nabízí zdarma peanut butter čokoládu:) A na burákovém másle všichni celou cestu dost ujíždíme. Procházíme se podél zálivu ještě jednou ke Golden Gatu, zastavujeme na „Alamo Square“ a tipujeme si, v jakém z viktoriánských domků se natáčel film Táta v sukni. Pak už jen unavení projíždíme slavnou hippiess ulici, která jakoby se za ty roky ani nezměnila. Obchůdky s květinovým zbožím, jogínskými potřebami, hudební bary, umělci na chodnících, potulní prodavači a kuřáci marihuany. Všude to hýří barvami až nám z toho jde zrak kolem. Opouštíme Frisco a míříme na „Napa Valley“, slavné kalifornské vinice, kde se příliš nedaří najít nocleh. Dnes vyhrává společným hlasováním motel...
Dnešním cílem je dojet až do „Frisca“. Několikasetkilometrová cesta ubíhá rychle asi díky hře, kterou vymyslela Evča. Cílem je vymýšlet otázky tak, aby na sebe dotyčný prozradil první poslední. Prý abychom se více poznali:) Takto se dovídáme důležité skutečnosti, jako např., že Ivova nejoblíbenější barva je stříbrná (stejně jako jeho motorka), že Martinův ideální způsob obživy je otevřít si nějakou originální fast food restauraci, že Peťa si svůj nejideálnější den představuje v kokpitu tryskáče, že Evča má multirozdílné představy o ideálních dnech, takže si vlastně nemůže vybrat ten nej, a já jsem prozradila vše, ale teď si na nic nevzpomenu:) Kmeny obřích stromů občas vidíme i mimo národní park a dvakrát jimi dokonce i projíždíme skrz. Jednou v městě Legett, ve kterém jsem se už ocitla při cestování v roce 2007:) V San Franciscu nás GPS (jak ji Ivo trefně po ostravsku nazval „Gde Pi.. Sem“:) navádí do luxusní čtvrtě „San Rafael“, kde bydlí Evin další příbuzný...příbuzný rodině v Seattlu, kterou jsme pozdravili hned první den. Otevírají šedesátníci Nancy a John, který se živí zkupováním nemovitostí a renovacemi vnitřních prostor. Večeříme burito ve starožitné jídelně v luxusním domě s „ix“ pokoji s výhledem na záliv a přístav a popíjíme jakési drahé víno s jejich vlastní etiketou!!! John má rád osvětlení, takže elektrické svíčky a stmívací světla jsou naprosto všude. Další vášní jsou auta. Kromě dvou venku nalézáme další BMW a Porsche v garáži plus motorku Indiána. Já si mezitím stačím dát dlooooouhou sprchu v mramorové koupelně a když vylezu, kluci jsou s Johnem stále v garáži a navzájem se fotografují s auty, vedle aut, v autech, dokonce i s volantem!:) Evča s Ivem mají vlastní pokoj s koupelnou v egyptském stylu, já s Peťou a Martinem se velice nadšeně usidlujeme v suterénu v italském stylu, hrajeme si chvilku na zatmívače světel, než nejdeme tu správnou intenzitu a říkáme si, jestli se nám to náhodou jen nezdá...
moderní benzinka v kalifornii(už jsme jeli na výpary a v okruhu 50km to byla jedina benzinka)
Ráno má Evča s Martinem problém vstát. Morálka dodržet stanovený režim je silnější, a tak skládáme stan za jejich přítomnosti ve stanu! Kalifornské pobřeží je stejně krásné, ale tentokrát částečně v mlze, hodně fouká vítr a je zima. V mlze a přítmí vypadá „Redwood National Park“ s mohutnými starými sekvojemi ještě strašidelněji. Vydáváme se udělat pár fotek a zjišťujeme, že stromy jsou tak obrovské, že se nevejdou ani na fotku. Martinovi se chce na „malou“, ale přemůže se. Prý má k tomuto místu „velkou“ posvátnou úctu:). Hlavním cílem tohoto dne je kochat se pobřežím a zastavovat na zajímavých místech. Například v městečku Samoa v historické „samojské“ vývařovně pro dělníky, která dodnes slouží jako muzeum a restaurace pro turisty. Ve chvíli, kdy do ní vstupujeme, si připadáme pomalu jako v jiném století. Je plno, a protože ceny jsou pro změnu z tohoto století, dáváme sbohem domácí kuchyni a s malou zastávkou ve fast foodu pokračujeme dál do malebné Eureky, kde se v neděli zastavil čas. Při procházce potkáváme pár bezdomovců a konstatujeme, že motelovat budeme radši až za městem.
Ivo ranní ptáče největší stanovuje budíček na šestou. Následuje přejezd na benzinku na ranní kávu. Po průjezdu oregonským městem Portland zahýbáme na východ podél řeky „Columbia River“a po krásné staré cestě lesem postupně zastavujeme u několika vodopádů. Je sobota, takže všude plno Japonců, kterým Ivo říká „japka“. Předháníme je při rychlém výšlapu nad jeden z vodopádů. Po konzervo-obědě vyjíždíme do hor pod horu „Mount Hood“, kde je ještě spousta sněhu a v květnu se tu běžně lyžuje. Procházíme interiérem historického hotelu, kde točil režisér Kubrick svůj hororový film „Shining“. Po výjezdu z parkoviště udělá naše auto zase podivný zvuk. S úlevou zjišťujeme, že s sebou táhneme „jen“ plastový kužel. Oregon je nádherně zelený stát a má krásné pobřeží, podél kterého sjíždíme až do Kalifornie. Kemp hledáme až za tmy, opět bez placení. Konstatujeme, že první z amerických vlastností, kterou bychom přetáhli do Čech, je poctivost a menší „vyčůranost“.
Za modrého nebe a nenulových teplot vyrážíme tentokrát na jih nejdřív do Seattlu ve státě Washington. Je nás zase pět. Martin se po společném cestování po Kanadě rozhodl, že nás má tak rád:), že s námi absolvuje i Ameriku. Dalšími pasažéry jsou Ivo a Evča (učitelé angličtiny, Lev s vodnářkou, Ivo – výbušný bavič a zásobitel vtipů, občasný amatérský zpěvák z Chomutova, Evča – ze Zdemyslic u Plzně, krotitelka Iva, aby nedivočil příliš, úspěšnost často nulová:) V autě jsme dost hluční od začátku, na vině je Ivo, který zná asi milión vtipů a vypadá to, že nám je hodlá všechny převyprávět. Na hranicích s USA nás čeká „malé“ asi hodinové zdržení, policistům jejich autoritu věříme a pravosti jejich zbraní ještě více. Auto necháváme na vymezeném místě otevřené s klíčky na palubovce!!! U přepážky čekáme celou věčnost, až se nás muži zákona vyptají na nezbytné informace, jako jestli nejsme hledaní kriminálníci, kam jedeme, ke komu, proč, na jak dlouho, jestli nevezeme nějaké ovoce přes hranice (jablko jsme přiznali). Za několik dolarů si každý kupujeme „vstupní povolenku“ na území USA a jedeme nakoupit jídlo do Walmartu. Jsme unešení z nízkých cen nejen potravin, ale hlavně alkoholu. Naši tři spolujezdci potřebují spacáky (i Martin, který hodlá taktizovat stejně jako v Kanadě, spacák si koupí, ale pak ho za pár týdnů vrátí se fusaku s cedulkou jakoby nic:) V Seattlu navštěvujeme Evči příbuzné snad přes tři kolena! Jsou milí, ukecaní a hrozně vysocí. Večer přejíždíme dolů před stát Oregon, kde kempujeme známou obálkovou metodou. Neplatíme opět nic, se studem šetříme:)
Ráno Silvu vysazujeme na letišti, a protože nemáme rádi loučení, tak se spíš domlouváme na další setkání. Kluci za Edmontonem tráví ještě něco přes hodinu v olejářském muzeu a fotí se na zdejších atrakcích v oranžových bezpečnostních helmách. Já sedím v autě a užívám si chvíli samoty, při psaní blogu. Dál už jen 16 hodin směřujeme na Whistler, do kterého přijíždíme v půl druhé ráno. Náš kanadský roadtrip je tímto u konce a za chvíli začíná ten americký.
Ráno nás budík budí před šestou, naplánovali jsme totiž mega výstup s převýšením 700m. Čistá cesta se záhy mění na sněhem zavátou a následně na zapadanou a zase prošlapáváme jako první tuto sezónu. Kromě medvěda, jehož stopy nás opět doprovázejí. Já, Silva a Martin se vracíme asi kilometr před cílem zpátky, ponožky můžeme ždímat a kolikrát je sestup víc o hubu než výstup! Michal s Petrem se brodí dál na vrchol a překonávají své možnosti. Nejlepší odměnou jsou 40 stupňové horké prameny, které jsou otevřené teprve 4 dny. Nahříváme svá unavená těla v sirné vodě a je nám fajn. Děláme si srandu z plavčíka, který rentgenuje mělké bazény s dohromady asi 15 povaleči. Plavat se totiž v tom horku moc nedá. Po tom, co máme všichni varhánky úplně všude, připálené obličeje a motá se nám hlava z vysoké teploty. Jedeme směr Edmonton, protože Silva nás opouští na letišti a odlétá se zahřát na Jamajku. Cestou potkáváme spoustu srnek, jeleny carribou, medvěda a dva rozběhnuté berany, které honí pes. Po čtyřech hodinách jízdy už není čas projít si Edmonton, takže fotíme downtown za jízdy se sklopeným okýnkem jako praví američani:) Dalším cílem je největší obchoďák na světě s 58 vstupy, stovkami řetězců, lunaparkem, pirátskou lodí a jezerem v interiéru. Dáváme si fast-food food:) a jedeme na nákup do liquerstoru pro víno a cheesecake pro Martina, který slaví 27 narozeniny. Ovínění a přejedení komentujeme fotky a kluci v trenýrkách vybíhají z motelu a fotí se, kde je napadne. Spíme opravdu tvrdě a ráno se v nás trochu probouzí „opice“:)
