Turistický šnorchl

Šnorchlujeme s turisty na organizovaném výletě. Rybky jsou nádherné, akorát želvu musí náš průvodce vyrušit ze spánku, aby ukázala, jak umí plavat. Na třech zastávkách marně hledáme Nema, ale spokojení jsme i tak:) Na sousedním ostrově dostáváme kostrbatý úsměvný pokyn od našeho lodivoda: “You guys will have lunch now.  Ňami, Ňami. I need you at one spot and then go back straight to Trawangan.“ Peťa si následně dává smaženou barakudu s rýží.
Po cestě zpátky pozoruji steroidového vyholeného borce s rusovláskou, se kterou si vzájemně poměřují, kdo je vyholen více a pak se loď zastaví. Benzín kluci sice dolijí, ale motoru se nějak nechce chytnout. Po pěti minutách mého stresu z představy plavání v mořském proudu loďka škytne a jede ke břehu.
Na západ slunce šplháme do jediného kopce celého ostrova a večer si užíváme kulturu při filmu Water for elephants v místním kině.

Gili Trawangan

Den zahajujeme smlouváním cen s řidiči. Jeden prohlašuje:“Because you beauty I give you 100.000 rp!“
Jsem asi málo „beauty“, jsme ochotni do bema nasednout za 20.000 rp oba! Nakonec nás nakládá borec, se kterým si cenu sice sjednáme, ale i přesto nás za pět minut vysazuje před vchodem do „cestovky“, abychom si zaplatili turistickou přirážku. Hádáme se dál, že tím směrem stejně jede a má skoro plné auto turistů, které musí odvézt. Tím pádem jsme něco jako bonus!
Prašná cesta k trajektu se dá zvládnout pěšky nebo je možnost si najmout povoz tažený koněm. Koně je nám v tom vedru líto, takže pochodujem po svých až na pláž. Nejdříve se na rozkývanou loďku nakládají zásoby jídla a pak turisté s místními.
Za necelou hodinu vystupujeme v ráji, dobrovolně kráčíme s prvním naháněčem, který vypráví další pohádku o vysoké sezóně a ještě vyšších cenách ubytování. V pravé poledne jdeme obejít ostrov s původním plánem se vykoupat. Moře je však na druhé straně pláží příliš mělké a tak se posilňujeme Bintangem a po obkroužení ostrova zalézáme do otevřené budky na kuřích nožkách a dáváme si oběd a ovocný shake.
Večer zálézáme do další chýše s obrovskými polštáři – místního kina, kde u velké krabice popcornu koukáme na film Eat, pray, love:)
Na spaní u mešity máme znovu štěstí. Tentokrát není ale ani dostavěná a stejně jsou na kopuli navěšené tři ampliony, které vytrubují muziku snad až do Evropy!

Loučení

Ráno nás budí retardovaný kohout. Ten se liší od ostatních, že nás budí o celých 20 minut dříve než ostatní "normální" opeřenci. Jedeme se podívat s najatým řidičem na kávové plantáže a ochutnáváme kopi (kávu) luwak, na jejímž vzniku se notně podílejí kunovité cibetky, které si k snědku vybírají ta nejlepší kávová zrna. Ta projdou nestrávená jejich trávicím traktem, zbavená hořkosti....po vylučovacím procesu se zrna seberou, očistí, omyjí, vyloupnou a praží a pak se káva za nekřesťanskou cenu prodává. Kromě kopi luwak mě zaujala ginseng coffee, bali coffee, sladký poctivý ginger tea a lemon tea.
Nadšenost vše si zakoupit v tamním obchůdku mě přejde hned, jak vidím přemrštěné ceny. Situaci zachraňuje Andy, který si nějaké vzorky kupuje, ale neodpustí si poznámku o existenci chudých turistů.
Kluci nás dnes nadobro opouštějí a po čtyřech procestovaných měsících se vrací do Německa. My pokračujeme na trajekt na další z ostrovů, Lombok. Cenu bema smlouváme, dokud se někdo nesmiluje a nepovažuje nás aspoň na chvíli za místní, kteří se neokrádají.
Cestu na lodi bez problému prospím a plná energie se vrhnu na smlouvání odvozu do pobřežního městečka Senggigi. Na Lomboku ovšem panuje „bemo mafie“, se kterou se hádají i místní. Když slyšíme několikrát pohádku o muslimských řidičích, kteří mají za hodinu po setmění padla a vrhnou se po celodenním půstu do jídla, souhlasíme po půl hodině s vyšší částkou s obavou, že bychom se taky do města jinak nemuseli dostat. Řidič jede jako blázen, asi je vyhladověn na nejvyšší přípustnou míru.
Ubytování hledáme podle Lonely Planet naposledy. Co je v průvodci, je už dávno předražené. Škoda, že neupozorňují na blízkost mešity, takový kravál může v noci udělat jen muslimský svatostánek!!!

Kremace v těle býka

Brzy ráno Lovinu opouštíme a soudíme, že nám chybět nebude. Ani východ slunce v šest hodin není z pláže vidět, protože je otočená na západ. Do Ubudu se nějak nemůžeme trefit, GPS má hravou náladu a vede nás do slepých uliček. V jedné je to málem o zrcátka! Myslím, že si všichni vydechneme, když auto vracíme bez šrámu a nemáme na kontě žádnou sraženou motorku ani přejetou slípku. Ubud praská pod náporem místních a turistů. Ve dvě odpoledne jsou všichni seřazeni kolem hlavní ulice, kudy průvod asi sta indonésanů střídavě pouští, zvedá a poponáší obrovskou kýčovitou sochu býka, na kterém sedí vypasený mnich. Další na podstavci diktují strategii zdvihu, což se jim občas nepovede a socha i s mnichy zahučí k zemi.  Do toho ulicí prochází bubeníci, prodejci všeho možného od burských oříšků přes sarongy (barevné přehozy, které má za chvíli kolem pasu celý Ubud i Andreas, který si usmlouvával cenu asi půl hodiny).
Celá ceremonie nějak dlouho trvá a v tom vedru je to na úpal. Když po několik hodinách hlemýždího přemisťování býk stojí na místě kremace, čekáme pro změnu na zapálení celého objektu i s královnou uvnitř jeho těla.
Andy s Marcelem už to nevydrží hlady a jdou na chicken teriyaki. Po jejich odchodu býka slavnostně zapalují a my jim rádi věnujeme kremační fotografie:) Smrt královny kolektivně zajídáme druhou večeří a zapíjíme slivovičkou.

Autem na sever

Ráno mě budí zase vřískot z palem, nevím, kde se ty kohouti, ptáci, gekoni, žáby...schovávají. Domácí nám ráno ohlašuje, že se musíme vystěhovat, má asi lépe placené zákazníky. Protože se chceme zdržet ještě další dny, jdeme se i s bagáží na zádech nabízet naháněčům. Tentokrát ale bez jejich zájmu. Všude mají plno, protože se pozítří koná velká ceremonie, pohřbívá se královna matka.
Kolem desáté dorážíme celí unavení k půjčovně auta, její majitel si z té včerejší tmy asi ani nepamatuje, že nám zapůjčil vůz na celý den.
Projíždíme nádhernou krajinou kolem sopky Gunung Agung, jezer a rýžových polí. Andy se snaží vcítit do role indonéského řidiče opravdu s vervou, někdy to s námi strachy cuká!
Po několika hodinách dorážíme na pobřeží Lovina beach a jako natěšení účastníci zájezdu klušeme v plavkách na pláž se slibnou představou mořské koupele. Hloubka je však v nedohlednu a dno s ostrými kameny. Plavba se nekoná, tak se aspoň smočíme (Peťa si v tom brouzdališti stačí odřít koleno) a pak jdeme na pivo a Lovinu pomluvíme.
V hospodě Zurich, kde měli mít Bintanga díky happy hours levnějšího, slevu popírají a tak kluci nesou ceduli s prokazatelným nápisem z pláže přímo do Zurichu, aby zjistili, že hospody s názvem Zurich jsou v Lovině dvě!!!:)
Třetím zádrhelem je noční vyjížďka do centra města, kde se má údajně konat oslava, kterou ale nenacházíme, tak se jdou kluci aspoň nakrmit a my s Peťou čekáme v autě a uspáváme se pivem a vínem, protože se loudají.
V závěru dne popíjíme slivovici na verandě a vymýšlíme, z čeho by se tento blahodárný nápoj dal ještě vyrábět (Kluci se angažují velmi zdařile, dostali nápad na banánovici, třešnovici či vínovici:)

Ubudování

Ubud je jediné místo v Indonésii, kde nám dvakrát prší. Ráno nás budí džunglí zvuky, takže jsme na snídani a výlet připraveni už od sedmi! V pláštěnkách (někteří - čeští - my dva:) pochodujeme a na okraji centra se vracíme zpátky, protože déšť sílí. Andy jde surfovat na net a my si po banánových palačinkách dáváme vyprat prádlo. Borci prádelníci každý kousek počítají a zaznačují na paragon, když jsou u kalhotek a ponožek, začínám se červenat.
Procházku se daří zdolat odpoledne, procházíme kolem rýžových polí, nahlížíme do obchůdků s obrazy, sochami a suvenýry. Na ulici od turistů ochutnávám svůj první durian. Chudáci si koupili celý plod a po prvním soustu naznali, že ta vůně už dopředu varovala. Něco málo z googlu....

Durian = tropické ovoce velikosti melounu, slupka je ale hrbolatá, na první pohled vypadá jako trnitá. Nesnáší dopravu, musí se spotřebovat v zemi sklizně. Vynikající, težko popsatelná chuť. Má jednu vadu. Nepředstavitelně páchne. Pokusím se ten smrad popsat. Jako lejno, ne, jako exkrement, ne, jako lejnový exkrement. Všechny odborné publikace tvrdí, že žádný evropan není schopen durian pozřít.

Omyl, mně durian voní, ovšem nechutná!!!:)

Večer ješte stíháme procházku po Monkey Forest. Jak název napovídá, je tu spoustu mlsných opic, které vydržíme pozorovat snad hodinu. Andyho vyzvedáváme od „surfingu“ a jdeme pojíst.

Goat´s fight anebo ne??

Ráno pozorujeme surfaře snad dvě hodiny, Andy surfuje taky, ale po internetu. Po obědě v restauraci u silnice strategicky plánujeme poznávání Bali, říkáme si, jak si chytíme autobus. Jízdní řády neexistují. Zbytečná starost. U krajnice brzdí snad deset vozů a to ještě nejsme ani po jídle! Jízda s místňáky opět nezklame. Sedím u otevřených dveří, vyběrač jízdného stojí celou dobu na schůdkách s hlavou vykloněnou ven, aby mu neutekl potenciální pasažér, chlap opodál si vesele vykuřuje a babka hlídá káď s vodou, ve které plave jakási megaryba.
Přestup v Denpasaru, největším městě na Bali, je zajímavý. Bemo mafii přelstí mladý indonésan, který nabídne nejnižší cenu a čeká na nás za rohem i s autem. I tak se na něj snese řada výhružných poznámek. My jsme spokojení a když nám mladík nabídne zastávku na goat´s fight naše zvědavost se stupňuje. Marcel po cestě na bojiště pátrá po tom, jak vesničani nutí goats = kozy, aby bojovaly. Nakonec zjišťujeme, že kozou je myšlen kohout a jedná se tedy "jen" o cock´s fight:)

To co se děje vzápětí je zajímavou zkušeností:
1. Okamžitě budím podezřelou pozornost. Průvodce vysvětluje, že ženy se tohoto "přátelského zápasu" neúčastní a také nesmí na kohouty sázet. Já jsem ale evropská vyjímka, takže se můžu dívat.
2. Kohouti se testují a každý, kdo má v plánu vsadit, si může kohouta osahat.
3. Kohoutům se nasazují ostré nože na nohy. Mám respekt nad zdejší kohoutí oddaností a poddajností a hlavou mi běží vzpomínky na babiččina kohouta, který mě proháněl mezi angreštovými keříky.
4. Výběrčí sázek obcházejí v kruhu přihlížející a snaží se od nich vyzískat co nejvíce peněz. Minimální sázka je 50.000 rupií. Pohled přistane i na mé maličkosti!
5. Jelikož se nevybral dostatek peněz na protisázku na bílého kohouta, zápas se ruší a hledá se konkurence schopný cock.
6. Osahávání a vázání nožíků se opakuje a tentokrát boj zachraňuje Andy, který přihazuje na dalšího bílého. Fight může začít.
7. ....o asi minutu později....je po všem, lidi tak fandí, že kohoutům zmenší "arénu" na dvoumetrový kruh a přes hlavy vidím kohouty jen jednou a oba od krve....
8. Ke zklamání všech, hlavně Andrease, je výsledkem remíza a všem se vrací sázky nazpět.
9. Další dlouhé čekání na výběr vyvolených šampiónů vzdáváme a jedeme do duše celého Bali do města Ubud....
...kde asi hodinu hledáme ubytování. Nakonec se necháváme ulovit od jednoho z naháněčů a smlouváme "evening price" (za dobu působení v Indonésii, jsme se setkali i s honeymoon price, morning price, night price, early-bird price...z toho vyplývá, že usmlouvat jde kdykoli kdekoli cokoli).

Jsme „sulfurized“

Opět vstáváme ve čtyři ráno a s ranním rozbřeskem přijíždíme do sopečné oblasti Kavah Iljen. Pěšky stoupáme po prachové pěšině udupané místními nosiči síry.
Několik neutěšených fakt:
Fakt 1: Nosiči denně odnosí až 240 kg vytěžené síry ve dvou bambusových koších. Nahoru a dolů po kluzké stezce jdou dvakrát až třikrát, tzn. Jsou schopni unést až 80 kg síry. Kluci nejsou schopni naplněné koše ani zdvihnout na ramena!
Fakt 2: Za každé kilo síry vydělají zhruba 800rp = 1.60 Kč!
Fakt 3: Následky tělesné jsou extrémní. Nosiči mají na ramenou zluštěnou odřenou kůži a z chůze nohy do písmene „O“
Fakt 4: Rádi bychom si koupili ze síry odlitou želvičku nebo jiné zviřátko, ale přes celní bychom to asi nedostali a navíc by se živočich rozpadl v prach ještě dřív.
Fakt 5: Řidiči vydělávájí za den zhruba 75000 rupií, což je tak polovina, kterou by ale řada evropanů vyměnila za tu dřinu na slunci a plíce zanešené sulfurem.
Fakt 6. Po několika hodinách strmého výšlapu na slunci jsme také „sulfurized“!

Cesta zpátky je zajímavá, auto se klepe po hrbolaté příkré cestě dolů, lítáme na sedačkách nahoru a dolů, Andy si v klídku spí a my tři zbývající nechápem:) Projíždíme kolem kávových plantáží a sadů "cloves". Tohle slovo nám kluci němečtí vysvětlují tak, že si původně myslíme, že se jedná o bobkový list. Až později zjišťujeme, že je to hřebíček. Kluci si hlad zažehnávají lentilkami, které loví po celém autě. Jak jsem již zmínila, auto dost drncá:) Zmiňujeme řidiči, že jsme hungry....zastavuje ale až za půl hodiny u luxusnější restaurace....
Lístky na trajekt na Bali kupuju, aby mi je mohl o metr dál zase vzít další zaměstnanec, ještě než vůbec popojdeme k lodi. Na vysněném Bali vylézáme po pouhých 45 minutách. Opět jiným východem než máme, stejně jako při nástupu do lodi a opět naše první cesta míří na autobusové nádraží, kde se Andy pobaveně hádá s naháněčem o cenu, Peťa se snaží dopátrat férové ceny od místních a já sedím a bavím se....Jak to tak vypadá autobus pojede až bude prostě plný. Nakonec kluci výběrčímu peněz za jízdy platí po 20.000 rupiích, turisti, co nastoupili jako poslední, asi 40.000 rupií a my dva s Peťou 15.000 rupií. Borec sice cosi remcá o tom, že je to málo, ale Peťa si stojí za svým - a jde to:) Všichni jsou zřejmě spokojení a kluci do sebe tlačí trs banánů. Řidič nás vysazuje v Medewi, surfařském městečku, kde dobrá nálada pokračuje. Jdeme se projít na jídlo, kde naše procházky většinou končí:), o hlavu se mi několikrát otírá netopýr (říkáme mu pracovně "batman"). V hospůdce nad pivem Bintang pozorujeme "superfly" - další přezdívka pro turbomušku, která startuje jako tryskové letadlo. Aby těch zvířat nebylo málo, při pozorování krav, válejících se poblíž, Marcela napadne věta z průvodce "Lonely planet", která poukazuje na nedostatečnost mléka v Asii: "If you want some milk into your coffee buy yourself a cow." ("Pokud chceš trochu mléka do své kávy, kup si vlastní krávu"). Kluci ten večer zase jedí jako otesánci, já dvakrát zvracím fruit mix a papaja shake. Jsem ráda, že je to jen z přehřátí!

Kikil aneb jak se blíže seznamujeme s Andreasem

Ve 3:30 ráno se zachumlaní v bundách a kapucích scházíme s čelovkami na stanovišti jeepů, kteří několik desítek turistů odváží na vyhlídku. Ve tmě svítí jen kolona aut, dýmá rozvířený prach a ohníčky místních vesničanů, kteří za pár tisíc rupií nabízejí muly ke svezení. Většina odmítá a v zástupu šplhá nahoru, kde opět skupinově pozoruje nádherný východ slunce. My lezeme ještě o trochu výš, abychom si tu sopečnou romantiku prožili soukromě.
Zpátky do civilizace se opět vezeme rozdrkotaným minibusem se skupinou evropanů a organizace prostého nastoupení do auta se účastní asi 10 nepostradatelných místních, kteří dokola hulákají, radí, navádějí a zastavují motorky, abychom se bezpečně dostali přes asi 2 metry širokou pěšinu:)
V Probolingu, kam za 2 hodiny dorážíme, chytáme hromadně autobus do Bondowosa (výchozí místo pro poznání bizarní krajiny Kavah Iljen, kde se těží síra starým – podle nás blbým – způsobem).
Seznamujeme se s Marcelovým kamarádem Andreasem při obědu v místním bistru, kde si Andy objednává pokrm s názvem „Kikil“. Na stole mu přistává jakási polévka s čímsi neidentifikovatelným. Padají tipy, že to může být část psa, kočky či nějakého opeřence. Konverzace se stává ještě zajímavější, když se snažíme s větší přesností identifikovat o jakou část jde. Všichni obdivujeme Andyho, když se po rozsudku, že to musí být řitní otvor ještě s kostrčí, směle zakusuje do Kikila!:)
Když nám štamgast místní začátečnickou angličtinou vysvětluje, že: „His name is Kikil“, neudržíme výprsk smíchu. Andy je zřejmě hodně potěšen, že se jedná „jen“ o koleno Kikila, nikoliv o oblast sedací!
Auto na sulfurové Kavah Iljen na příští den objednáváme pro čtyři osoby u místního organizátora, který je unešen z o půl metru vyššího Andrease a nazývá ho Spidermanem.
Jako vždy je třeba vše zapít vychlazeným Bintangem, tentokrát u bazénu hotelu Palm. Tváří se jako luxusní, ale u dveří pokoje nás vítá vypasený vyplašený šváb.

Mezi sopkami

Jestli vám někdo řekne, že štěnice nemohou přežít vysoké teploty na rovníku, je to asi jako, že blechy psí na člověka nejdou. Jsem doštípaná v úhledných pěšinkách, tak jak to štěnice rozpoznatelně dokážou. Dostat se na Jávě z bodu A do bodu B tentokrát na autobusák nebývá problém. Zakrslý černý řidič zastavuje pomalu dopravu, abychom mohli přijít k jeho minibusu. Nadsazená částka nás už snad ani nepřekvapuje, smlouváme ji jako vždy dolů. Na autobusovém nádraží se schází milá skupinka evropanů - Holanďané, Francouzi, my a jeden němec Marcel, se kterým cestujeme ještě další týden. Vesnička Cemero Lawang je pokryta sopečným všudypřítomným prachem a nahoře oblékáme poprvé mikiny.
Jdeme s Marcelem na výlet přes kráter sopky a po schodech nahoru až ke kouřícímu průduchu Broma. Zvládáme to i s pískem mezi zuby i bez muly, kterou nám během výstupu každý domorodec nabízí. Šátek nebo kapesník jako rouška je nutností, prach zalézá doslova všude. Večer objednáváme skupinově jeep na ranní východ slunce a náročný den zapíjíme pivem Bintang, po kterém  je Peťa tak opojený, že se chce účasnit šplhu o bambusu s místními udatníky, kteří se o výhru této soutěže snaží snad hodinu:)