neděle 30. května 2010

30.5. (až 4.6.) Den D aneb polapeni Anacondou


Yellowstone je posledním nezapomenutelným místem našeho cestování, teď už jen vydržet mnohahodinový přejezd zpátky do Whistleru. To se nám vcelku daří s občasnými zastávkami na kávu a jiné potřeby. Jedna pauzička se bohužel stává osudnou. Sice si ulevíme na kopečku u několika farem, ale vzápětí zatuhneme, protože auto sice jde nastartovat, ale nejede. Pojímáme podezření, že vytekl převodovkový olej a zahajujeme záchrannou akci, ale časová osa je proti nám. Je neděle před státním svátkem „Memorial day“, dopoledne, jsme uprostřed ničeho za sjezdem z dálnice na jakémsi pahorku a všichni jsou v kostele. Martin s Ivem jdou zkusit štěstí na první z farem, kde jim ale zřejmě vystrašená paní neotevírá. My s Evčou stopujeme starší babičku z farmy druhé, která nás odváží na benzinku, kde kupuji oba ze dvou nabízených olejů. To už babička volá svému manželovi, ať se po cestě z kostela podívá na auto pěti ubohých cestovatelů, kteří ztroskotali pod jejich domem. Cestou z benziny se mě paní táže, zda se někdy modlím. Odpovídám, že asi začnu:)
Následně už sedíme u nich doma nad čajem a sušenkami a ochotný pán shání nejlevnější odtah. Mezitím nám při hovoru několikrát nabízejí možnost přespání. S díky odmítáme, protože nejbližší servis je asi 30 km a hromadnou dopravu tady nevedou.
Po dvou hodinách pro nás přijíždí další děda, který nakládá naše vyčerpané auto zvedákem na přívěs a babi s manželem nás pomáhají odvézt do místa servisu a našeho dalšího působiště...do města s názvem „Anaconda“. Zvou nás všechny do McDonaldu na oběd a pak ještě rozváží po motelech. Poněkolikáté opakují nabídku noclehu, my tentokrát na vážkách opět odmítáme, loučíme se a přijímáme dárek v podobě malé modlitební knížečky.
Motelová chaloupka s názvem „Grizly Den“  (medvědí nora) se stává naším domovem na pět nocí a Anaconda naším nepopsatelným zážitkem:) Čas čekání na úterní otevření servisu si krátíme dlouhým vyspáváním, koukáním na kabelovku, pitím, nakupováním v jednom ze dvou supermarketů, kde je s naší situací po chvíli seznámená každá z prodavaček:) Petr s Ivem si vylepšují svoje bowlingové rekordy ve staré hale, kde se asi zastavil čas. Prožíváme tady svůj první a zároveň poslední „Memorial Day“ a zjišťujeme, že věk anakondských je výrazně posunut nahoru. Tohle devítitisícové městečko v 1626metrech nad mořem má svou slávu dávno za sebou, kdysi se zde těžila měděná ruda.
V úterý nám v servisu nabízejí několik možností. Buď si necháme do auta dát převodovku úplně novou za 3200 dolarů, nebo starší, kterou by museli objednat za 2200 dolarů, nebo nám prodají jiné auto za 2900 dolarů, ale odkoupí naše za 800 dolarů. Třetí možnost zavrhujeme, neznáme spolehlivost nabízeného auta a navíc je americké, první varianta by byla nejrychlejší, ale cena silně odrazuje. Obětujeme další dny strávené v Anacondě a čekáme do pátku (snad) až odkudsi přijde repasovaná převodovka.
Vstáváme čím dál později, pijeme čím dál víc:), procházíme se asi z nudy tři kilometry na druhý konec vybydleného hada, rovnou nakupujeme, ale ne moc, abychom se s ním zase nemuseli tahat tři kilometry zpět. V pátek slavnostně odjíždíme s novou převodovkou a celá Montana se s námi loučí nehezky deštěm a větrem.
Přespáváme u známých v Seattlu, kde jsme začali a ovínění se téměř těšíme zpátky do Whistleru...






naše uvíznutí v Anacondě

Žádné komentáře:

Okomentovat