Cesta rájem...

Na ranní prohlídce Akaka falls jsme před sedmou úplně sami. Vyrážíme po východním pobřeží starou zarostlou cestou směrem na sever a odbočujeme na slepou silnici k „Waipio Valley. Tohle údolí je jedním z nejkrásnějších míst, co jsme doposud viděli. Po příkré silnici (hodně) sestupujeme 400 výškových metrů do údolí. Náš Dodge by se asi hodně zapotil. Průvodce tvrdí, že auta bez náhonu na všechny 4 nemají šanci, tak to radši ani nezkoušíme. Dole v zelené kotlině s vodopády míříme k černé pláži a ústí řeky, kterou musíme přebrodit. Oba jsme zmáčení až po pás, ale stojí to za to. Není to státem chráněné území pro nic za nic. Protože se nám odsud nechce, vydáváme se po neoznačené stezce do hloubi údolí. Procházíme leso-džunglí kolem soukromých pozemků a máme smíšené pocity z toho, jak přejdeme údolí na druhou stranu. Zahýbáme a několikrát brodíme a to jsme teprve na začátku. Rozhodujeme se porušit zákon (zase!), přecházíme oplocené pozemky a modlíme se, aby nebyl doma ani majitel, ani jeho pes. Potkáváme skupinku turistů přivezených do povoleného místa dodávkou, fotí jako o život a řidič nám radí, jak vybloudit z území pěti brody (bylo jich spíš 10 :). Nestačí se divit, že jsme si dovolili obejít údolí „trošku“ po svém. Místní se sem nastěhovali pro klid, ale je tu tak krásně, takže návštěva patří mezi povinnost každého turisty. Po zdolání 400výškových metrů (tentokrát nahoru) se vydáváme zpátky na západní pobřeží středem ostrova přes kovbojské městečko Waimeu (je tu zima a prší). Sjíždíme dolů k plážím a utváříme si vlastní názory, kde se nám líbí a kde je to moc vyumělkované. Západ slunce v Koně sice nestíháme, ale víno si za šumění mořského příboje náležitě vychutnáváme.