pondělí 11. října 2010

neděle 10. října 2010

9. NP Canady podruhé...

Na články už není moc času a chuti proto přidám jenom odkaz na fotky z posledních dvou cestování.
Fotky NP Canady 2 zde 

pondělí 20. září 2010

8. Odjezd...

Ahoj, dneska je naše poslední noc ve Whistleru :(. Nejradši by jsme tady zůstali. Vyrážíme na poslední dvoutýdenní výlet podívat se znova do Banffu a Jasperu jak to tam vypadá když nejsou zamrzlé jezera a potom na Victoria Island a pokud bude čas tak ještě na skok do USA do Olympic NP. Náš zelený Voyager jsme úspěšně prodali a místo něho koupili bílý ford taurus a doufáme že nám těch 14 dní vydrží. Jedeme už jenom ve třech s Martinem protože Ivo s Evou se vydali cestovat na východ Kanady a USA. Do článku č.3 jsem doplnil fotky z posledních výletů, které jsme ještě stihli. A jak to tak vypadá tak fotky a články z posledního cestování přidáme až z čech. Kdyby nás chtěl někdo přivítat chlebem a solí tak má příležitost 8.10.2010 v 18:00, letiště Mnichov, terminál 1, gate British Airways :))))

pátek 10. září 2010

7. Pečení není mučení...

Práce v pekárně pro Paulu a Marka se zalíbila i mě, takže každý víkend pomáhám vykouzlit a “vyshapovat” (vytvarovat) stovky bochníků chleba, sladké mandlové croissanty, připravit těsta na výrobu cookies, muffinků a koláčů a vyrobit všemožné polevy a krémy. Petr má na starost vážení a mixování směsí na chleba a někdy závěrečné pečení.
Zbytky z trhů si následující dny vždycky rozebereme se souhlasem majitelů domů, často se jimi přejíme už v průběhu pracovního procesu. To nemluvím o věčném uzobávání ořechů, rozinek, čokolády, kokosu a dalších voňavých chutných přísad:)
Poslední srpnový úterní večer se nás, asi 15 zaměstnanců, sešlo v pekárně u velké dřevěné pracovní plochy s připravenými ingrediencemi na pizzu dle vlastní chuti a oslavovali jsme úspěšnou letní sézónu, která ještě pokračuje do začátku října. Bohužel už bez nás. Na konci vlastnoručně vyrobené večeře jsme na zeď pekárny napsali fixou pár vět a už teď víme, že nám vůně pekárny a patlání chleba bude hodně chybět, stejně jako fajn atmosféra, kterou Paula s Markem umí navodit...

 

pondělí 6. září 2010

6. Naše léto je letos “nice” ale “short”...

24. května pět měsíců od Vánoc nám sněží v Utahu v Bryce Canyonu, sníh nedá pokoj ani v Grand Tetonu a v Yellowstonu, v Anacondě pomalu mrzne a to už máme začátek června. Zbytek června ve Whistleru je chladný a prší. 1. července napadne naposledy 5cm prašanu a Peťa si ho náležitě užije, protože od půlky června pracuje jako lifťák a do 25. července si o pauzách vesele lyžuje na ledovci a domů chodí se spáleným obličejem od sluníčka:)
V 1820 metrech nad mořem v okolí “mé” restaurace začíná odtávat sníh a medvědi se krmí trávou čím dál výš. Srpnové teploty jsou tropické a lidi se opalují u jezer. 31. srpna padá u Roundhousu první sníh s deštěm. Zákazníků je málo a tak obsuhujeme sami sebe (zaměstnance) a hrstku otrlých asiatů a vegetariánských pakistánců.
Září? Teploty ve vesnici jednou kolem 20 jindy jen 13, nahoře už pomalu mrzne, začínají mlhy a často prší a sem tam sněží. Medvědi se chodí ohřát do Roundhousu a hodují ne sladkostech a melounu, asi aby je chladno nedonutilo předčasně hibernovat. Na jeden výjezd jsem už dokonce oblékla zimní bundu, což u mě zase není nic tak neobvyklého:)

středa 1. září 2010

5. Stěhování zpátky na “staff housing”...

To, že stěhování z nejvyššího patra našeho letního prosluněného apartmánu bude smutné a náročné, jsme věděli, ale že nás čeká alkoholové doupě v přízemí, které jsem pro lepší představu nazvala kobkou, byl ze začátku šok.
 Kuchyňská linka byla zavalená špinavým nádobím, skříňky pocákané omáčkami všech druhů, mikrovlnka též, koše přetékaly odpadky, v ledničce se vesele dařilo plísni, místo stolku sloužil pivní sud a přepravka. Tolik plechovek a  prázdných lahví od piva jsem viděla jen ve Svěrákových vratných láhvích. Abychom si mohli namazat alespoň chleba a dojít si na záchod, radikálně jsem alespoň vydrhla to základní. Postarší týpek byl na začátku září naštěstí v procesu stěhování se jinam. Po třech dnech si zdárně zabalil a zbyl po něm jen odér a snowboardová bota, kterou za tkaničku zavěšujeme na kliku od dveří, aby se další dva z nás dostali bez otevírací karty “domů”. Máme totiž jenom jednu a já s Martinem tady “jako” nebydlíme:)


Pro ilustraci malé porovnání :)
Kuchyně


Obyvák


Ložnice


Vířivka :)))

neděle 29. srpna 2010

4. Počešťování anglických výrazů...

Protože už jsme v Kanadě nějaký ten pátek, z neustálé česko-anglické konverzace se nám anglická slovíčka počeštila, takže se jimi běžně dorozumíváme. Problém nastane, až se vrátíme do Čech a budeme se zadrhávat při některých slovních obratech:)
Např. Slovo túra již nepoužíváme, jedině “hike” a “hikování”
“Bussy” (dle slovníku příliš zaměstnaný, ručný, činný...) se stalo téměř slovním návykem a zjistili jsme, že v češtině se ani nedá správně popsat. S tímto přídavným jménem jsme si vystačili při každém popisu našeho pracovního dne.
Výřivce neřekneme jinak než “hot tub”, posilovně “gym”, nádobě “insert”, kolu “bike”, vlekařům “lifties”, ubytovně zaměstnanců “staff housing” atd...
Ti rozmluvenější už zahrnuli do svého českého slovníku i medvěda. Když nám před autem jeden přebíhal silnici, Ivoš zařval “Bacha bear!!!”

3. Whistlerovské tůry čili hiky (čti hajky)

Ahojte čtenáři,
verča nemá spisovatelskou náladu tak vám tady jenom hodím odkazy na fotky z našich výletů v okolí Whistleru. Moc jsme jich nestihli protože léto je tu strašně krátké. Naposled sněžilo prvního července a poprvé 31. srpna takže bych to tipnul přibližně na 2 měsíce :). Doufám že pokud počasí a volno v práci dovolí tak ještě nejaké přibudou :). Hoj Petr.










Rainbow lake 15.7.2010- já+David - 21km, převýšení 1000m, čas 7hod
fotky Rainbow lake


Squamish Chief 22.7.2010- já+Veru+Ivo+Eva+Martin - 10km, převýšení 800m, čas 4,5hod
fotky Chief


Joffrey lakes a Matier Glacier 5.8.2010- já+Veru+(Ivo+Eva) - 14km, převýšení 800m, čas 6hod
fotky Joffrey


Panorama Ridge 12.8.2010- já+Veru+Martin - 34km, převýšení 1600m, čas 8,5hod
fotky Panorama Ridge


Singing Pass a Russet Lake 19.8.2010- já sám - 29km, převýšení 1000m pěšky, 1500m vlekem a 2500m dolů pěšky, čas 5,5hod
fotky Russet


Black Tusk 8.9.2010- já sám - 30km, převýšení 1750m, čas 6,5hod
fotky Black Tusk


Wedgemount Lake a Wedge Glacier 14.9.2010- já+Veru - 14km, převýšení 1450m, čas 6,5hod
fotky Wedgenount Lake




Jo a ještě se můžete podívat na místní medvědy, první je medvědí samec Sheldon, který nás pravidelně navštěvuje v pekárně a druhá je bezejmená, ale pěkně mazaná samice.
Sheldon



Mazaná samice :)

pátek 6. srpna 2010

2. Život zaměstnaných nájemníků ve Whistleru...

Zaměstnaní nájemníci se mají dobře, ale vyčerpaně, protože hodně pracují....
Petr pracuje jako vlekař, kterým se tady říká „lifties“. Červen a červenec trávil podáváním kotviček na ledovci a vypínáním vleku kvůli nezbedným a drzým floutkům, kteří porušovali pravidla bezpečnosti provozu a vyjížděli z drah. Kotvičku střídal s prací v nižších polohách, kde zase naváděl nechápající, obzvláště japonské a pákistánské turisty, kterak si správně sedat na sedačku vleku.
Srpen tráví v bike parku na vedlejším kopci, kde už mu není zima, protože denně nachodí v průměru 15 kilometrů, protože sundává z vleku kola adrenalinovým bikerům.
Pak se taky na dva dny v týdnu stává pekařem, ale nepeče housky, nýbrž chleba. Takže když se zadaří a něco jim z trhu zbude, pochutnáváme si na chlebu čtyřsýrovém, papričkovém, pivním, levandulovém, vícezrnném, fíkovém nebo rozinkovém...
Já jsem začala v červnu uklízením whistlerských domů a za pár dní si k tomu přidala práci v restauraci „Roundhouse“ na protějším kopci. Už nedojíždím lanovkou sedačkovou, ale krytou kabinkou „gondolou“, kde si po práci vždycky natáhnu nohy nahoru a půl hodinky relaxuju, než se dostanu do údolí.  Když jsem vyrelaxovaná, pozoruju ze shora skákající blázny v bike parku nebo medvědy:)
Mojí třetí večerní prací se stalo tzv. „busserování“ v restauraci „The Old Spagetti Factory“. V tomhle vysoce frekventovaném prostředí běháme od stolu ke stolu, sklízíme nepořádek po strávnících a nově prostíráme. Nevím, jestli si někdy zvyknu na zbytky jídla mimo talíře, příbory na zemi, vylité skleničky a pastelky zapíchnuté v nedojedené zmrzlině.
Jo a aby toho nebylo málo, pomáhám v sobotu v pekárně, ale tam je to za odměnu:)
Martin navázal ze zimy na práci v McDonaldu, posléze se rekvalifikoval na maséra v „My foot reflexology“. Masáž si samozřejmě trénoval na nás:), což jsme jenom přivítali a vychválili do nebes. Do třetice půjčuje třikrát týdně kola v bike půjčovně.
Ivo je pekařem a „cappucino boyem“ a má tak 60 hodin týdně!
Evča pracuje v kuchyni v restauraci s milým názvem „Merlin´s“ a se mnou po večerech ve špagetárně.
Čtvrtky, kdy máme nějak podezřele volněji během dne, věnujeme výletování a jsme nadšení ze zdejšího okolí stále víc a víc.


takhle nám posledního června nasněžilo na ledovci



medvedi rodinka si z cyklistu nic nedela



není to žádná zašívárna, takhle nachodím za směnu 15km

středa 16. června 2010

1. Život nezaměstnaných bezdomovců ve Whistleru...

Po příjezdu z road tripu jsme v šesti lidech zalezli na Ivův a Evin pokoj na našem známém staff housingu a vybalili jen ty nejnutnější věci pro přežití, ostatní by nebylo kam dát. První činností se stalo otevření a rychlé vypití dvou lahví vína a plánování, kde vlastně složíme hlavy na další tři měsíce.
Následující  dny probíhaly telefonické domluvy s realitními agenty, schůzky, prohlídky. Při jednom pokusu po nás paní na telefonu chtěla dokonce reference od jednoho z bývalých zaměstnavatelů, asi abychom z apartmánu neudělali kůlničku na dříví. Nakonec se po čtyřech stresu plných dnech zadařilo a my se mohli v šesti lidech nastěhovat do bytu s půdním prostorem, třemi televizemi, dvěma koupelnami a nádherným výhledem na Whistler. K dispozici jako bonus máme bazén, vířivku, saunu a posilovnu, stačí sjet jen výtahem:)
Hledání práce bylo trochu složitější, ale nakonec se všechno vytříbilo a máme všichni práce minimálně dvě. Někteří i tři:)


medvedi se tu pasou jako kravy

neděle 30. května 2010

30.5. (až 4.6.) Den D aneb polapeni Anacondou


Yellowstone je posledním nezapomenutelným místem našeho cestování, teď už jen vydržet mnohahodinový přejezd zpátky do Whistleru. To se nám vcelku daří s občasnými zastávkami na kávu a jiné potřeby. Jedna pauzička se bohužel stává osudnou. Sice si ulevíme na kopečku u několika farem, ale vzápětí zatuhneme, protože auto sice jde nastartovat, ale nejede. Pojímáme podezření, že vytekl převodovkový olej a zahajujeme záchrannou akci, ale časová osa je proti nám. Je neděle před státním svátkem „Memorial day“, dopoledne, jsme uprostřed ničeho za sjezdem z dálnice na jakémsi pahorku a všichni jsou v kostele. Martin s Ivem jdou zkusit štěstí na první z farem, kde jim ale zřejmě vystrašená paní neotevírá. My s Evčou stopujeme starší babičku z farmy druhé, která nás odváží na benzinku, kde kupuji oba ze dvou nabízených olejů. To už babička volá svému manželovi, ať se po cestě z kostela podívá na auto pěti ubohých cestovatelů, kteří ztroskotali pod jejich domem. Cestou z benziny se mě paní táže, zda se někdy modlím. Odpovídám, že asi začnu:)
Následně už sedíme u nich doma nad čajem a sušenkami a ochotný pán shání nejlevnější odtah. Mezitím nám při hovoru několikrát nabízejí možnost přespání. S díky odmítáme, protože nejbližší servis je asi 30 km a hromadnou dopravu tady nevedou.
Po dvou hodinách pro nás přijíždí další děda, který nakládá naše vyčerpané auto zvedákem na přívěs a babi s manželem nás pomáhají odvézt do místa servisu a našeho dalšího působiště...do města s názvem „Anaconda“. Zvou nás všechny do McDonaldu na oběd a pak ještě rozváží po motelech. Poněkolikáté opakují nabídku noclehu, my tentokrát na vážkách opět odmítáme, loučíme se a přijímáme dárek v podobě malé modlitební knížečky.
Motelová chaloupka s názvem „Grizly Den“  (medvědí nora) se stává naším domovem na pět nocí a Anaconda naším nepopsatelným zážitkem:) Čas čekání na úterní otevření servisu si krátíme dlouhým vyspáváním, koukáním na kabelovku, pitím, nakupováním v jednom ze dvou supermarketů, kde je s naší situací po chvíli seznámená každá z prodavaček:) Petr s Ivem si vylepšují svoje bowlingové rekordy ve staré hale, kde se asi zastavil čas. Prožíváme tady svůj první a zároveň poslední „Memorial Day“ a zjišťujeme, že věk anakondských je výrazně posunut nahoru. Tohle devítitisícové městečko v 1626metrech nad mořem má svou slávu dávno za sebou, kdysi se zde těžila měděná ruda.
V úterý nám v servisu nabízejí několik možností. Buď si necháme do auta dát převodovku úplně novou za 3200 dolarů, nebo starší, kterou by museli objednat za 2200 dolarů, nebo nám prodají jiné auto za 2900 dolarů, ale odkoupí naše za 800 dolarů. Třetí možnost zavrhujeme, neznáme spolehlivost nabízeného auta a navíc je americké, první varianta by byla nejrychlejší, ale cena silně odrazuje. Obětujeme další dny strávené v Anacondě a čekáme do pátku (snad) až odkudsi přijde repasovaná převodovka.
Vstáváme čím dál později, pijeme čím dál víc:), procházíme se asi z nudy tři kilometry na druhý konec vybydleného hada, rovnou nakupujeme, ale ne moc, abychom se s ním zase nemuseli tahat tři kilometry zpět. V pátek slavnostně odjíždíme s novou převodovkou a celá Montana se s námi loučí nehezky deštěm a větrem.
Přespáváme u známých v Seattlu, kde jsme začali a ovínění se téměř těšíme zpátky do Whistleru...






naše uvíznutí v Anacondě

sobota 29. května 2010

Yellowstone

Ráno projíždíme národním parkem „Grand Tetonem“ podruhé, je stále pod mrakem a stáda bizonů vypadají v mlhavém počasí jako z jiného světa. V autě probíhá bouřlivá diskuze o tom, co je v češtině vlastně „bison“, „ox“ a „bull“. No jeďte na výlet se třemi učiteli angličtiny!!! Výřečný Ivo tvrdí: „Ox“ je vlastně vykastrovaný býk a „bisons“ nejsou kastrovaní, „bull“ je vyloženě jako vůl nebo hovězí dobytek a „bison“ vypadá spíš jako bizon.“ Jsme z toho vyloženě moudří:)
Nadále těm chlupatým zvířatům, co vypadají, že je tlustý zadek co nevidět převáží, pro jistotu říkáme tatanky. Jsou všude a my se s nimi nadšeně fotíme a máme z nich respekt.
K nejslavnějšímu gejzíru „Old Faithful“ dorážíme akorát včas, za necelou hodinku má chrlit a to s odchylkou + - 10 minut. Kolem už sedí davy nadšených turistů a ze sedadel je zvedá každé zabublání. Nakonec dojde k několika vodním erupcím doprovázených bouřlivými výkřiky a je po všem. Komu to nestačilo, může si počkat dalších 90 minut:) My jedeme dál a obdivujeme krásně barevná vřídla všech odstínů, některá bublají, jiná vystřikují, další pouští páru. Zvláštní představit si ten vařící kráter pod našima nohama, který se rozprostírá pod celým Yellowstonem.
V srdci parku se jedeme podívat na horní a dolní vodopád, stejně jako v Yossemitech je spoustu vody. Ivo se na parkovišti snaží omylem dostat do jiného zeleného Plymoutha. Po našem záchvatu smíchu se všichni hřejeme už v tom správném autě a hledáme si místo na spaní. V Montaně už je tma, tak jsme rádi, že nalézáme kemp, kde nemusíme platit. Tedy vlastně musíme, ale šetříme:)


pátek 28. května 2010

Grand Teton National Park


Se Salt Lake City se zároveň loučíme i s tolik krásným Utahem a přes Idaho se dostáváme až do Wyomingu do národního parku „Grand Teton“. Je zataženo, sněží a nechce se nám ani na výlet k vodopádům loďkou, která se kymácí na rozbouřeném jezeře. Chlapi rybáři nám ukazují svůj skvostný úlovek a mezitím sníh vystřídá déšť. Dáváme si v autě čokoládu s burákovým máslem značky „Reesse“, která se stává naší nejčastější a nejoblíbenější pochoutkou na cestách, a přemýšlíme co dál. Rozhodujeme se pro nejbližší motel několik desítek kilometrů zpátky, protože na rozmočené zemi se nikomu spát nechce. Cestou zpátky potkáváme stáda jelenů (nazvali jsme je jelenoidi), pak taky několik srnkoidů, jen ty chlupaté tatanky nikde:( (kdo viděl Tanec s vlky, určitě ví, co je to tatanka :)
 Večer pijeme vodku s džusem pěkně v suchu a koukáme se na dokument o Yellowstonu:)



nakupování po americku

čtvrtek 27. května 2010

Canyonlands National Park – Salt Lake City

Ráno se celí mátožní vypravujeme do „Arches N.P.“ znovu. Předchozí den jsme si totiž neprohlédli všechny kamenné oblouky a nechceme o ně přijít. Některé z nich vypadají, že už tu dlouho nebudou a eroze je časem sešle k zemi.
V dalším z nedalekých národních parků „Canyonlands“ se na vyhloubená koryta a kaňony nemůžeme z té výšky vynadívat. Jsme „jen“ o stovky kilometrů dál a scenérie vypadá zase jinak a stejně neuveřitelně! jako ostatně po celých Státech.
Odpoledne stíháme už jen přejezd do „Salt Lake City“, které nás vítá hustou mlhou a slunečním oparem. Nevíme, zda je to smog nebo sůl roznášená větrem. Procházíme se kolem mormonských kostelů a pozorujeme neuvěřitelné množství svatebčanů. V mormonském infocentru se nás hned ujímají milé ukecávačky víry a kolem je cítit obláček sekty. Nepodléháme a kupujeme si na večer víno, ve kterém nalézáme pravdu v prázdném kempu vedle pouťových atrakcí a stáda lam, jejichž pach k nám občas vítr zavane...


středa 26. května 2010

Colorado – Arches National Park

Ráno nás v té zimě rozehřívá sprcha, káva a Ivův cestovní zpěv v autě. Z chraplavého hlasu Dalibora Jandy přechází na Goťáka a parodii řeči japonských a ruských turistů. Celá série je zakončena vysoce kvalitním country zpěvem:) Zlatokopecké městečko „Silvertone“ vnímáme o to autentičtěji.
Navštěvujeme další z národních parků, tentokrát „Blackcanyon“, který je opravdu hluboce černý! Nejvíce nás překvapuje severozápadní cíp Colorada, ve kterém leží „Colorado National Monument“. Neprávem nepatří mezi národní parky a přitom nám připomíná dohromady tři. Bryce, Zion a Grand Canyon!!!
Ještě dnes vjíždíme už poněkolikáté zpátky do státu Utah a kocháme se jízdou podél řeky Colorado, obrovskými červenými skalami a modrou oblohou. Navečer vyrážíme na procházku ke kamennému oblouku „Delicate Arch“ v „Arches National Park“, který má být osvícen zapadajícím sluncem. Zastiňují ho ale mraky, a tak se desítky vyčkávajících fotografů nedočkají. I tak je to nádhera!
Na zpáteční cestě nás štípají komáři, takže pospícháme obstarat místo k přespání. Přes snad první! Peťovy protesty bivakujeme v kempu u záchodků a kontejnerů. Jinde místo bohužel není a je moc velká tma hledat něco lepšího.




Ivo alias Dalibor Janda

úterý 25. května 2010

Monument Valley – Mesa Verde (Colorado)

Krávy se bály víc a stan nechaly stanem, takže o šesté vyrážíme živí a zdraví (a taky pořádně ospalí:) na procházku k „Navaho National Monument“, k osadě ukryté pod převisem skály. Arizona je pouštní stát a moje srdcová záležitost hlavně kvůli „Monument Valley“, jehož červené skály se z písku zvedají jakoby nic. Po prašné cestě se dostáváme do samotného údolí, kde kupuju tričko pro Peťu od milé indiánky. Potkáváme tu skupinku Čechů, slunce svítí a je tu hezky. Na další našince narážíme o kus dál. Je mezi nimi dokonce Martinova profesorka z Olomouce, kterou nemá rád, tak se k ní radši nehlásí:) Naše auto pokořuje v Arizoně historických 200 000 km, takže zastavujeme a symbolicky ho slavnostně poléváme vodou. Sehnat šampaňské v indiánských rezervacích je nadlidský problém. Že bychom dnes poprvé za cestu abstinovali?:)
Sjíždíme na jediné místo, kde se setkávají hranice čtyř amerických států (Arizona, Colorado, Nové Mexiko, Utah). Kovová zavřená brána nás ale zastavuje pouhých pár desítek metrů před oficiálním bodem. Vyfotíme se tedy alespoň s cedulí Nového Mexika a po pár minutách z něj zase vyjíždíme do Utahu a následně do Colorada do národního parku „Mesa Verde“. Procházíme si pozůstatky kamenných vesniček, které jsou schované pod převisy skal, a snažíme si představit indiány, kteří zde kouřili dýmky míru.
Colorado je nádherně kopcovité a abstinence se nekoná. V městečku „Durango“ si v obrovském a luxusně zásobeném „liquer storu“ nakupujeme vína a piva. Mají tady dokonce i thajské, ale odoláváme. Kempujeme bez placení ve 2000 metrech, Peťa dokonce zjišťuje kód do sprch. (Naprosto soběstační Češi,co se neztratí:) Večer nás svou přítomností poctí jakýsi americký pilot se zbytečně velkým sebevědomím. Po tom, co se vypovídá, zalézáme já do auta, Petr pod širák a zbytek do stanu.


pondělí 24. května 2010

Bryce – Grand Canyon

Je pět měsíců po Vánocích, tudíž nás ráno oprávněně překvapuje poprašek sněhu a zima jako v mrazáku. Ani se na Iva nezlobíme, když nás jeho budíček, nastavený o hodinu jinak!, vyžene ven v nekřesťanskou hodinu. Jsme zmrzlí a zalézáme si zatopit do auta. Pocukrovaný národní park „Bryce Canyon“ vypadá pod ranním sluníčkem magicky a já mám to štěstí, že ho vidím podruhé a zase jinak...
Opouštíme stát Utah a přes oranžovo-žlutou polopoušť vjíždíme do Arizony, země indiánů a kaňonů. Ten největší, „Grand Canyon“překvapuje jak svou rozlehlostí, tak davem turistů, kteří nám narušují jeho důležitost. Tady se asi poprvé za naši dlouhou cestu objevuje syndrom přesycení. Je toho zkrátka moc, co by chtěl člověk vnímat a odnést si s sebou. Za pouhý den nestačíme vstřebávat tolik nádhery.
Zato náš starostlivý telepat Ivo detailně vstřebává, že dnešní spaní je kdesi kousek od převisu skály, že jsme načerno a že se blízko potulují krávy, které mohou být nebezpečné:) Je šero až tma, takže je situace dle jeho vyhodnocení o to děsivější. A my zbylí účastníci můžeme v klidu spát, protože Ivo se bojí za nás pět:)



začátek léta

neděle 23. května 2010

Las Vegas – Zion National Park

Ráno si rekapitulujeme dojmy:
Martinovi se na Vegas nejvíce líbí pozorovat lidi a jejich lacinou americkou konverzaci posilněnou alkoholem a taky, že se všichni „dress up and go out and having the fun“ za každou cenu:)
Iva uchvátil pokrový stůl a taky obraz slečny v minikoktejlkách, která přebrala a stylově zvrací na rohu eskalátoru...
Evča je nadšená z osvětlené fontány vlnící se v rytmu hudby a z kasina „Paris“...
Peťa je ohromen stovkami krupiérů důchodového věku...
A já jsem do děje vtáhnutá omamující atmosférou a skutečností, že ve Vegas se (někdy) plní sny...
Budíček se tentokrát posouvá na neurčito. Dle času státu Nevada máme být dokonce o jednu hodinu posunuti, čímž se řídí po celý zbytek zájezdu jen Ivo:) Projíždíme starý vegaský downtown, skromnější na kasina, naopak bohatý o svatební altánky. Přehrada „Hoover Dam“ je zajisté jednou z velkých betonových staveb Ameriky. Mnohem krásnější je ale přejezd Utahem do národního parku „Zion“. Levé zadní kolo podivně drkotá, tak kupujeme pro jistotu dvě nové gumy, ať si zbytečně nezvyšujeme tlak. V Zionu jedeme vyhlídkovým busem do kaňonu, na jehož konci se procházíme podél řeky a při výjezdu skoro potmě vylézáme na skálu, odkud je nádherný rozhled.
Potmě přijíždíme do kempu, kluci si vylepšují stanové časové skóre, které následně vínem bujaře oslavujeme. Ivo přichází s dalším vtipem a obohacuje nás o maďarskou slovní zásobu. (včela = seremed, vosa = neseremed, čmelák = neseremedturbo).


sobota 22. května 2010

Death Valley – Las Vegas


Ráno zjišťuji, že vichr neodvál ani mé čtyři spolujezdce ani jejich náladu stopnout si složení stanu. Stále lepší podívaná:) Docela se bojíme, co si auto po cestě do nejteplejšího místa naší planety zase vymyslí. Zvuky jsou tentokrát ještě strašidelnější a do kopce to vůbec netáhne. Přímo v Death Valley kupujeme na jediné benzince olej a snažíme se uchlácholit motor. Kupodivu se zadaří. V celé nadšenosti, asi z horka, vymýšlíme nějaký pouštní výlet. Nakonec se asi 5 kilometrů plahočíme rozpáleným kaňonem na vyhlídku v pravé poledne!!! Po návratu pouštíme v autě poprvé za cestu klimatizaci a já věčně zamrzlá se dokonce převlékám do šortek.
Dno Death Valley je nejníže položené místo v USA. 83 metrů pod hladinou moře se procházíme po bílé soli, která tu zbyla po vyschlém jezeře. Zkoušíme, jestli je to opravdu sůl...... Je:)
Ještě před Las Vegas měníme pro jistotu v servisu olej. Je ufoukaná sobota, Vegas ožívá a my si hned na jednom z konců slavné ulice „Strip Street“ objednáváme motel. Do kotle hříšnosti se vydáváme za šera a postupně míjíme pyramidu se sfingou, malý New York, Paříž, Benátky, fontány, chrlící sopku, slavné hotely, kasina, bary, Mexičany rozdávající reklamní vizitky s fotkami striptérek...celá ulice měří asi 5 kilometrů a je osvícená tisíci neony, že nám z toho oči blikají. Jsme rozhodnuti zakusit hazard a tak v jednom z kasin zkoušíme své štěstí na hracích automatech. Nejúspěšnější je Petr, který z jednoho dolaru vykouzlí prchlivou náhodou dolarů 25 a hned je jde vybrat. Další, komu štěstěna přeje, je Martin, který si z dolaru vykouzlí tři:) My ostatní jsme totální smolaři, šťastní za možnost hýbnout si alespoň páčkou:)
Procházka trvá nakonec šest hodin, k automatu si jdeme zahýbat ještě párkrát jen tak pro srandu a pak unaveni usínáme na motelovém pokoji samozřejmě až po společné láhvi vína:)



parodie na skládání stanu

pátek 21. května 2010

Sequoia – Death Valley

Dnešní ráno patří mezi naše nezapomenutelné zážitky. Po šesté hodině vylézáme po schodech vytesaných do skály na vyhlídku „Moro Rock“, odkud vidíme celé horské údolí a panoramata částečně překryté mlžným závojem a osvícené vycházejícím sluníčkem. Trávíme tu snad hodinu a pořád nejsme nasyceni tou krásou. Marně přemlouváme Iva, aby se s námi šel vyfotit na balvany těsně před srázem. Už dávno respektujeme jeho strach z výšek, ale stejně nám to nedá:)
Další zastávkou je největší strom na světě „General Sherman Tree“, u kterého nejsme už ani trpaslíci, ale blechy:) Sjíždíme dolů serpentinami, které neberou konce, směrem na Bakersfield a Death Valley. Okolí stále více vypadá jako poušť. Jediné, co tu roste, jsou nízké keře a zakrslé stromy „Joshua Trees“. Na rovné silnici máme najednou podezřelý pocit, že auto divně drncá. Už dávno jsme si zvykli na podivné zvuky. Než jsme ale stačili vymyslet zase nějakou novou teorii, ozvala se rána a pak jsme jen se zatajeným dechem sledovali, jak se Ivo snaží zkrotit auto a zastavit u krajnice. Pneumatika nebyla píchlá, ale doslova rozstřelená na kusy!!!
Zjišťujeme, že rezervní je pro změnu měkká i na dojezd k nejbližšímu servisu, kterých je samozřejmě v poušti přehršle:)  Martin s Ivem stopují, a když už se to zdá beznadějné, zastavují jim tři dobré duše v důchodovém věku a vezou je i s rezervní gumou na nejbližší benzinu. Ivo v autě málem nechává batoh s pasy a veškerými dolary, takže mu ze srdce padají balvany, když si v poslední chvíli vzpomene.
Jedeme několik desítek kilometrů zpátky do městečka „Ridgecrest“, kde nám borci mění gumu těsně před koncem směny. Za odměnu si kupujeme zmrzlinu (a někteří rovnou pivo), abychom se psychicky uklidnili. Nocleh hledáme v krásném westernovém městě „Lone Pine“ pod druhou nejvyšší horou USA „Mount Whitney“ (až po „Mount Mc.Kinley na Aljašce). V prvním kempu jsou už zabydlení bezdomovci, takže jedeme do žlutých skal a stavíme při slabší vichřici stan na písku. Popíjíme vínko na kamenech a sledujeme Ivův a Martinův kungfu fingovaný zápas:) Vichřice mezitím sílí, takže já zalézám do vozu a ostatní se snaží usnout ve stanu, který jsme pro jistotu přivázali k autu:)


čtvrtek 20. května 2010

Yosemity – Sequoia


V mlžném ránu si kluci vymýšlejí novou hru. Ode dneška si stopují čas skládání a rozkládání stanu. Strategicky si rozebírají pozice „tyčkařů“ a „plachtařů“. Motivačně to zabírá velice dobře, stan je sbalený do dvou minut a my s Evčou zbytečně nemrzneme.  Bonusem je, že se u toho ještě solidně bavíme.
Dopoledne míjíme hranice národního parku „Yosemite“. Vítají nás modrou oblohou a vodopády naplněnými jarním proudem vody. Projíždíme nádherným kaňonem a nestačíme obdivovat scenérie kolem...chvílemi máme pocit, jakoby je někdo namaloval...K jednomu z vodopádů „Bridevail Fall“ vyrážíme v pláštěnkách, i nepatrný vítr totiž roznáší masu vody na všechny strany. Kolem dokola je kromě notného počtu turistů vidět jen vodní mlha a duha a my jsme za moment úplně mokří, dokonce i pod pláštěnkou!!! Obcházíme kolem dalších vodopádů (Yosemite Falls, Horsetail Falls...) a piknikujeme pod skalním převisem, kterému se obecně říká „Kapitán“ a na kterém pomocí Petrového teleobjektivu zaměřujeme několik horolezců.
Přejíždíme přes hory do národního parku „Sequoia“ s nejstaršími a největšími stromy na světě. Připadáme si jako trpaslíci. Protože se šeří a mží, stihneme jen krátkou procházku k „General Grant Tree“. Nezbývá nám, než tu přespat. Solidně mrzne a je tma jako v pytli, takže rovnou zalézáme do spacáků.


středa 19. května 2010

Napa Valley – Lake Tahoe

Ranní káva všude možně se stává každodenní nutností. Za  Sacramentem navštěvujeme další z dějišť zimní olympiády „Sqaw Valley“. Tentokrát z roku 1960. Po Whistleru nám vše připadá jakési malé:) Fotíme se s olympijskými kruhy a těšíme se na Lake Tahoe, k jehož břehům se ani nedá dostat. Všechny přístupy komusi patří, všude je zástavba nádherných chatek, domků a srubů. Až v blízké rezervaci se zadaří. Voda je ledová a vlny jako v moři. Potkáváme příjemné starší Američany a po kratší konverzaci pokračujeme do pouštního hlavního města Nevady „Carson City“.
Kluci ještě před městem vylézají na vrcholek hory s americkou vlajkou a pózují o sto šest. Při cestě zpět do Kalifornie se dovídáme, že dvě ze tří cest do národního parku „Yosemity“ jsou zavřené z důvodu sněhu a tak trochu měníme plán a objíždíme jedinou silnicí ze severu přes vysokohorský průsmyk. Kempujeme obálkově za městem Reno.

úterý 18. května 2010

San Fran...

Snídáme s výhledem na záliv při poslechu krásné hudby a těšíme se na první pohled na Golden Gate. Tentokrát ho poprvé vidím z druhé strany a je stejně červený jako poprvé:) Nadšeně se fotíme, dokonce lezeme i přes zábradlí na vyhlídce pod hrozbou pokuty. Přejíždíme do starého centra, kde se procházíme „Fisherman´s Wharf“, kde se dají sehnat čerství krabi a jiné rybí pochoutky. Kluci objevují starou ponorku, obětují pětidolarové studentské vstupné a my s Evčou se jich dočkáme až po hodině! Přejíždíme do „China Town“, které má skvělou atmosféru a užíváme si kopcovitý terén, kde naše auto doslova dře. Navštěvujeme zdejší muzeum pojízdných šalin tzv.“Cable cars“. Do jedné z nich hned vlezeme, není moc místa, tak stojíme na otevřeném kraji a držíme se jenom tyče:) Zážitek je nepopsatelně tak akorát adrenalinový. Další zastávkou je čokoládovna Ghirardelli, kde nám povedeně předělaný transvestita nabízí zdarma peanut butter čokoládu:) A na burákovém másle všichni celou cestu dost ujíždíme.
Procházíme se podél zálivu ještě jednou ke Golden Gatu, zastavujeme na „Alamo Square“ a tipujeme si, v jakém z viktoriánských domků se natáčel film Táta v sukni. Pak už jen unavení projíždíme slavnou hippiess ulici, která jakoby se za ty roky ani nezměnila. Obchůdky s květinovým zbožím, jogínskými potřebami, hudební bary, umělci na chodnících, potulní prodavači a kuřáci marihuany. Všude to hýří barvami až nám z toho jde zrak kolem.
Opouštíme Frisco a míříme na „Napa Valley“, slavné kalifornské vinice, kde se příliš nedaří najít nocleh. Dnes vyhrává společným hlasováním motel...


San Francisco