Yellowstone je posledním nezapomenutelným místem našeho cestování, teď už jen vydržet mnohahodinový přejezd zpátky do Whistleru. To se nám vcelku daří s občasnými zastávkami na kávu a jiné potřeby. Jedna pauzička se bohužel stává osudnou. Sice si ulevíme na kopečku u několika farem, ale vzápětí zatuhneme, protože auto sice jde nastartovat, ale nejede. Pojímáme podezření, že vytekl převodovkový olej a zahajujeme záchrannou akci, ale časová osa je proti nám. Je neděle před státním svátkem „Memorial day“, dopoledne, jsme uprostřed ničeho za sjezdem z dálnice na jakémsi pahorku a všichni jsou v kostele. Martin s Ivem jdou zkusit štěstí na první z farem, kde jim ale zřejmě vystrašená paní neotevírá. My s Evčou stopujeme starší babičku z farmy druhé, která nás odváží na benzinku, kde kupuji oba ze dvou nabízených olejů. To už babička volá svému manželovi, ať se po cestě z kostela podívá na auto pěti ubohých cestovatelů, kteří ztroskotali pod jejich domem. Cestou z benziny se mě paní táže, zda se někdy modlím. Odpovídám, že asi začnu:) Následně už sedíme u nich doma nad čajem a sušenkami a ochotný pán shání nejlevnější odtah. Mezitím nám při hovoru několikrát nabízejí možnost přespání. S díky odmítáme, protože nejbližší servis je asi 30 km a hromadnou dopravu tady nevedou. Po dvou hodinách pro nás přijíždí další děda, který nakládá naše vyčerpané auto zvedákem na přívěs a babi s manželem nás pomáhají odvézt do místa servisu a našeho dalšího působiště...do města s názvem „Anaconda“. Zvou nás všechny do McDonaldu na oběd a pak ještě rozváží po motelech. Poněkolikáté opakují nabídku noclehu, my tentokrát na vážkách opět odmítáme, loučíme se a přijímáme dárek v podobě malé modlitební knížečky. Motelová chaloupka s názvem „Grizly Den“ (medvědí nora) se stává naším domovem na pět nocí a Anaconda naším nepopsatelným zážitkem:) Čas čekání na úterní otevření servisu si krátíme dlouhým vyspáváním, koukáním na kabelovku, pitím, nakupováním v jednom ze dvou supermarketů, kde je s naší situací po chvíli seznámená každá z prodavaček:) Petr s Ivem si vylepšují svoje bowlingové rekordy ve staré hale, kde se asi zastavil čas. Prožíváme tady svůj první a zároveň poslední „Memorial Day“ a zjišťujeme, že věk anakondských je výrazně posunut nahoru. Tohle devítitisícové městečko v 1626metrech nad mořem má svou slávu dávno za sebou, kdysi se zde těžila měděná ruda. V úterý nám v servisu nabízejí několik možností. Buď si necháme do auta dát převodovku úplně novou za 3200 dolarů, nebo starší, kterou by museli objednat za 2200 dolarů, nebo nám prodají jiné auto za 2900 dolarů, ale odkoupí naše za 800 dolarů. Třetí možnost zavrhujeme, neznáme spolehlivost nabízeného auta a navíc je americké, první varianta by byla nejrychlejší, ale cena silně odrazuje. Obětujeme další dny strávené v Anacondě a čekáme do pátku (snad) až odkudsi přijde repasovaná převodovka. Vstáváme čím dál později, pijeme čím dál víc:), procházíme se asi z nudy tři kilometry na druhý konec vybydleného hada, rovnou nakupujeme, ale ne moc, abychom se s ním zase nemuseli tahat tři kilometry zpět. V pátek slavnostně odjíždíme s novou převodovkou a celá Montana se s námi loučí nehezky deštěm a větrem. Přespáváme u známých v Seattlu, kde jsme začali a ovínění se téměř těšíme zpátky do Whistleru...
Ráno projíždíme národním parkem „Grand Tetonem“ podruhé, je stále pod mrakem a stáda bizonů vypadají v mlhavém počasí jako z jiného světa. V autě probíhá bouřlivá diskuze o tom, co je v češtině vlastně „bison“, „ox“ a „bull“. No jeďte na výlet se třemi učiteli angličtiny!!! Výřečný Ivo tvrdí: „Ox“ je vlastně vykastrovaný býk a „bisons“ nejsou kastrovaní, „bull“ je vyloženě jako vůl nebo hovězí dobytek a „bison“ vypadá spíš jako bizon.“ Jsme z toho vyloženě moudří:) Nadále těm chlupatým zvířatům, co vypadají, že je tlustý zadek co nevidět převáží, pro jistotu říkáme tatanky. Jsou všude a my se s nimi nadšeně fotíme a máme z nich respekt. K nejslavnějšímu gejzíru „Old Faithful“ dorážíme akorát včas, za necelou hodinku má chrlit a to s odchylkou + - 10 minut. Kolem už sedí davy nadšených turistů a ze sedadel je zvedá každé zabublání. Nakonec dojde k několika vodním erupcím doprovázených bouřlivými výkřiky a je po všem. Komu to nestačilo, může si počkat dalších 90 minut:) My jedeme dál a obdivujeme krásně barevná vřídla všech odstínů, některá bublají, jiná vystřikují, další pouští páru. Zvláštní představit si ten vařící kráter pod našima nohama, který se rozprostírá pod celým Yellowstonem. V srdci parku se jedeme podívat na horní a dolní vodopád, stejně jako v Yossemitech je spoustu vody. Ivo se na parkovišti snaží omylem dostat do jiného zeleného Plymoutha. Po našem záchvatu smíchu se všichni hřejeme už v tom správném autě a hledáme si místo na spaní. V Montaně už je tma, tak jsme rádi, že nalézáme kemp, kde nemusíme platit. Tedy vlastně musíme, ale šetříme:)
Se Salt Lake City se zároveň loučíme i s tolik krásným Utahem a přes Idaho se dostáváme až do Wyomingu do národního parku „Grand Teton“. Je zataženo, sněží a nechce se nám ani na výlet k vodopádům loďkou, která se kymácí na rozbouřeném jezeře. Chlapi rybáři nám ukazují svůj skvostný úlovek a mezitím sníh vystřídá déšť. Dáváme si v autě čokoládu s burákovým máslem značky „Reesse“, která se stává naší nejčastější a nejoblíbenější pochoutkou na cestách, a přemýšlíme co dál. Rozhodujeme se pro nejbližší motel několik desítek kilometrů zpátky, protože na rozmočené zemi se nikomu spát nechce. Cestou zpátky potkáváme stáda jelenů (nazvali jsme je jelenoidi), pak taky několik srnkoidů, jen ty chlupaté tatanky nikde:( (kdo viděl Tanec s vlky, určitě ví, co je to tatanka :) Večer pijeme vodku s džusem pěkně v suchu a koukáme se na dokument o Yellowstonu:)
Ráno se celí mátožní vypravujeme do „Arches N.P.“ znovu. Předchozí den jsme si totiž neprohlédli všechny kamenné oblouky a nechceme o ně přijít. Některé z nich vypadají, že už tu dlouho nebudou a eroze je časem sešle k zemi. V dalším z nedalekých národních parků „Canyonlands“ se na vyhloubená koryta a kaňony nemůžeme z té výšky vynadívat. Jsme „jen“ o stovky kilometrů dál a scenérie vypadá zase jinak a stejně neuveřitelně! jako ostatně po celých Státech. Odpoledne stíháme už jen přejezd do „Salt Lake City“, které nás vítá hustou mlhou a slunečním oparem. Nevíme, zda je to smog nebo sůl roznášená větrem. Procházíme se kolem mormonských kostelů a pozorujeme neuvěřitelné množství svatebčanů. V mormonském infocentru se nás hned ujímají milé ukecávačky víry a kolem je cítit obláček sekty. Nepodléháme a kupujeme si na večer víno, ve kterém nalézáme pravdu v prázdném kempu vedle pouťových atrakcí a stáda lam, jejichž pach k nám občas vítr zavane...
Ráno nás v té zimě rozehřívá sprcha, káva a Ivův cestovní zpěv v autě. Z chraplavého hlasu Dalibora Jandy přechází na Goťáka a parodii řeči japonských a ruských turistů. Celá série je zakončena vysoce kvalitním country zpěvem:) Zlatokopecké městečko „Silvertone“ vnímáme o to autentičtěji. Navštěvujeme další z národních parků, tentokrát „Blackcanyon“, který je opravdu hluboce černý! Nejvíce nás překvapuje severozápadní cíp Colorada, ve kterém leží „Colorado National Monument“. Neprávem nepatří mezi národní parky a přitom nám připomíná dohromady tři. Bryce, Zion a Grand Canyon!!! Ještě dnes vjíždíme už poněkolikáté zpátky do státu Utah a kocháme se jízdou podél řeky Colorado, obrovskými červenými skalami a modrou oblohou. Navečer vyrážíme na procházku ke kamennému oblouku „Delicate Arch“ v „Arches National Park“, který má být osvícen zapadajícím sluncem. Zastiňují ho ale mraky, a tak se desítky vyčkávajících fotografů nedočkají. I tak je to nádhera! Na zpáteční cestě nás štípají komáři, takže pospícháme obstarat místo k přespání. Přes snad první! Peťovy protesty bivakujeme v kempu u záchodků a kontejnerů. Jinde místo bohužel není a je moc velká tma hledat něco lepšího.
Krávy se bály víc a stan nechaly stanem, takže o šesté vyrážíme živí a zdraví (a taky pořádně ospalí:) na procházku k „Navaho National Monument“, k osadě ukryté pod převisem skály. Arizona je pouštní stát a moje srdcová záležitost hlavně kvůli „Monument Valley“, jehož červené skály se z písku zvedají jakoby nic. Po prašné cestě se dostáváme do samotného údolí, kde kupuju tričko pro Peťu od milé indiánky. Potkáváme tu skupinku Čechů, slunce svítí a je tu hezky. Na další našince narážíme o kus dál. Je mezi nimi dokonce Martinova profesorka z Olomouce, kterou nemá rád, tak se k ní radši nehlásí:) Naše auto pokořuje v Arizoně historických 200 000 km, takže zastavujeme a symbolicky ho slavnostně poléváme vodou. Sehnat šampaňské v indiánských rezervacích je nadlidský problém. Že bychom dnes poprvé za cestu abstinovali?:) Sjíždíme na jediné místo, kde se setkávají hranice čtyř amerických států (Arizona, Colorado, Nové Mexiko, Utah). Kovová zavřená brána nás ale zastavuje pouhých pár desítek metrů před oficiálním bodem. Vyfotíme se tedy alespoň s cedulí Nového Mexika a po pár minutách z něj zase vyjíždíme do Utahu a následně do Colorada do národního parku „Mesa Verde“. Procházíme si pozůstatky kamenných vesniček, které jsou schované pod převisy skal, a snažíme si představit indiány, kteří zde kouřili dýmky míru. Colorado je nádherně kopcovité a abstinence se nekoná. V městečku „Durango“ si v obrovském a luxusně zásobeném „liquer storu“ nakupujeme vína a piva. Mají tady dokonce i thajské, ale odoláváme. Kempujeme bez placení ve 2000 metrech, Peťa dokonce zjišťuje kód do sprch. (Naprosto soběstační Češi,co se neztratí:) Večer nás svou přítomností poctí jakýsi americký pilot se zbytečně velkým sebevědomím. Po tom, co se vypovídá, zalézáme já do auta, Petr pod širák a zbytek do stanu.
Je pět měsíců po Vánocích, tudíž nás ráno oprávněně překvapuje poprašek sněhu a zima jako v mrazáku. Ani se na Iva nezlobíme, když nás jeho budíček, nastavený o hodinu jinak!, vyžene ven v nekřesťanskou hodinu. Jsme zmrzlí a zalézáme si zatopit do auta. Pocukrovaný národní park „Bryce Canyon“ vypadá pod ranním sluníčkem magicky a já mám to štěstí, že ho vidím podruhé a zase jinak... Opouštíme stát Utah a přes oranžovo-žlutou polopoušť vjíždíme do Arizony, země indiánů a kaňonů. Ten největší, „Grand Canyon“překvapuje jak svou rozlehlostí, tak davem turistů, kteří nám narušují jeho důležitost. Tady se asi poprvé za naši dlouhou cestu objevuje syndrom přesycení. Je toho zkrátka moc, co by chtěl člověk vnímat a odnést si s sebou. Za pouhý den nestačíme vstřebávat tolik nádhery. Zato náš starostlivý telepat Ivo detailně vstřebává, že dnešní spaní je kdesi kousek od převisu skály, že jsme načerno a že se blízko potulují krávy, které mohou být nebezpečné:) Je šero až tma, takže je situace dle jeho vyhodnocení o to děsivější. A my zbylí účastníci můžeme v klidu spát, protože Ivo se bojí za nás pět:)
Ráno si rekapitulujeme dojmy: Martinovi se na Vegas nejvíce líbí pozorovat lidi a jejich lacinou americkou konverzaci posilněnou alkoholem a taky, že se všichni „dress up and go out and having the fun“ za každou cenu:) Iva uchvátil pokrový stůl a taky obraz slečny v minikoktejlkách, která přebrala a stylově zvrací na rohu eskalátoru... Evča je nadšená z osvětlené fontány vlnící se v rytmu hudby a z kasina „Paris“... Peťa je ohromen stovkami krupiérů důchodového věku... A já jsem do děje vtáhnutá omamující atmosférou a skutečností, že ve Vegas se (někdy) plní sny... Budíček se tentokrát posouvá na neurčito. Dle času státu Nevada máme být dokonce o jednu hodinu posunuti, čímž se řídí po celý zbytek zájezdu jen Ivo:) Projíždíme starý vegaský downtown, skromnější na kasina, naopak bohatý o svatební altánky. Přehrada „Hoover Dam“ je zajisté jednou z velkých betonových staveb Ameriky. Mnohem krásnější je ale přejezd Utahem do národního parku „Zion“. Levé zadní kolo podivně drkotá, tak kupujeme pro jistotu dvě nové gumy, ať si zbytečně nezvyšujeme tlak. V Zionu jedeme vyhlídkovým busem do kaňonu, na jehož konci se procházíme podél řeky a při výjezdu skoro potmě vylézáme na skálu, odkud je nádherný rozhled. Potmě přijíždíme do kempu, kluci si vylepšují stanové časové skóre, které následně vínem bujaře oslavujeme. Ivo přichází s dalším vtipem a obohacuje nás o maďarskou slovní zásobu. (včela = seremed, vosa = neseremed, čmelák = neseremedturbo).
Ráno zjišťuji, že vichr neodvál ani mé čtyři spolujezdce ani jejich náladu stopnout si složení stanu. Stále lepší podívaná:) Docela se bojíme, co si auto po cestě do nejteplejšího místa naší planety zase vymyslí. Zvuky jsou tentokrát ještě strašidelnější a do kopce to vůbec netáhne. Přímo v Death Valley kupujeme na jediné benzince olej a snažíme se uchlácholit motor. Kupodivu se zadaří. V celé nadšenosti, asi z horka, vymýšlíme nějaký pouštní výlet. Nakonec se asi 5 kilometrů plahočíme rozpáleným kaňonem na vyhlídku v pravé poledne!!! Po návratu pouštíme v autě poprvé za cestu klimatizaci a já věčně zamrzlá se dokonce převlékám do šortek. Dno Death Valley je nejníže položené místo v USA. 83 metrů pod hladinou moře se procházíme po bílé soli, která tu zbyla po vyschlém jezeře. Zkoušíme, jestli je to opravdu sůl...... Je:) Ještě před Las Vegas měníme pro jistotu v servisu olej. Je ufoukaná sobota, Vegas ožívá a my si hned na jednom z konců slavné ulice „Strip Street“ objednáváme motel. Do kotle hříšnosti se vydáváme za šera a postupně míjíme pyramidu se sfingou, malý New York, Paříž, Benátky, fontány, chrlící sopku, slavné hotely, kasina, bary, Mexičany rozdávající reklamní vizitky s fotkami striptérek...celá ulice měří asi 5 kilometrů a je osvícená tisíci neony, že nám z toho oči blikají. Jsme rozhodnuti zakusit hazard a tak v jednom z kasin zkoušíme své štěstí na hracích automatech. Nejúspěšnější je Petr, který z jednoho dolaru vykouzlí prchlivou náhodou dolarů 25 a hned je jde vybrat. Další, komu štěstěna přeje, je Martin, který si z dolaru vykouzlí tři:) My ostatní jsme totální smolaři, šťastní za možnost hýbnout si alespoň páčkou:) Procházka trvá nakonec šest hodin, k automatu si jdeme zahýbat ještě párkrát jen tak pro srandu a pak unaveni usínáme na motelovém pokoji samozřejmě až po společné láhvi vína:)
Dnešní ráno patří mezi naše nezapomenutelné zážitky. Po šesté hodině vylézáme po schodech vytesaných do skály na vyhlídku „Moro Rock“, odkud vidíme celé horské údolí a panoramata částečně překryté mlžným závojem a osvícené vycházejícím sluníčkem. Trávíme tu snad hodinu a pořád nejsme nasyceni tou krásou. Marně přemlouváme Iva, aby se s námi šel vyfotit na balvany těsně před srázem. Už dávno respektujeme jeho strach z výšek, ale stejně nám to nedá:) Další zastávkou je největší strom na světě „General Sherman Tree“, u kterého nejsme už ani trpaslíci, ale blechy:) Sjíždíme dolů serpentinami, které neberou konce, směrem na Bakersfield a Death Valley. Okolí stále více vypadá jako poušť. Jediné, co tu roste, jsou nízké keře a zakrslé stromy „Joshua Trees“. Na rovné silnici máme najednou podezřelý pocit, že auto divně drncá. Už dávno jsme si zvykli na podivné zvuky. Než jsme ale stačili vymyslet zase nějakou novou teorii, ozvala se rána a pak jsme jen se zatajeným dechem sledovali, jak se Ivo snaží zkrotit auto a zastavit u krajnice. Pneumatika nebyla píchlá, ale doslova rozstřelená na kusy!!! Zjišťujeme, že rezervní je pro změnu měkká i na dojezd k nejbližšímu servisu, kterých je samozřejmě v poušti přehršle:) Martin s Ivem stopují, a když už se to zdá beznadějné, zastavují jim tři dobré duše v důchodovém věku a vezou je i s rezervní gumou na nejbližší benzinu. Ivo v autě málem nechává batoh s pasy a veškerými dolary, takže mu ze srdce padají balvany, když si v poslední chvíli vzpomene. Jedeme několik desítek kilometrů zpátky do městečka „Ridgecrest“, kde nám borci mění gumu těsně před koncem směny. Za odměnu si kupujeme zmrzlinu (a někteří rovnou pivo), abychom se psychicky uklidnili. Nocleh hledáme v krásném westernovém městě „Lone Pine“ pod druhou nejvyšší horou USA „Mount Whitney“ (až po „Mount Mc.Kinley na Aljašce). V prvním kempu jsou už zabydlení bezdomovci, takže jedeme do žlutých skal a stavíme při slabší vichřici stan na písku. Popíjíme vínko na kamenech a sledujeme Ivův a Martinův kungfu fingovaný zápas:) Vichřice mezitím sílí, takže já zalézám do vozu a ostatní se snaží usnout ve stanu, který jsme pro jistotu přivázali k autu:)
V mlžném ránu si kluci vymýšlejí novou hru. Ode dneška si stopují čas skládání a rozkládání stanu. Strategicky si rozebírají pozice „tyčkařů“ a „plachtařů“. Motivačně to zabírá velice dobře, stan je sbalený do dvou minut a my s Evčou zbytečně nemrzneme. Bonusem je, že se u toho ještě solidně bavíme. Dopoledne míjíme hranice národního parku „Yosemite“. Vítají nás modrou oblohou a vodopády naplněnými jarním proudem vody. Projíždíme nádherným kaňonem a nestačíme obdivovat scenérie kolem...chvílemi máme pocit, jakoby je někdo namaloval...K jednomu z vodopádů „Bridevail Fall“ vyrážíme v pláštěnkách, i nepatrný vítr totiž roznáší masu vody na všechny strany. Kolem dokola je kromě notného počtu turistů vidět jen vodní mlha a duha a my jsme za moment úplně mokří, dokonce i pod pláštěnkou!!! Obcházíme kolem dalších vodopádů (Yosemite Falls, Horsetail Falls...) a piknikujeme pod skalním převisem, kterému se obecně říká „Kapitán“ a na kterém pomocí Petrového teleobjektivu zaměřujeme několik horolezců. Přejíždíme přes hory do národního parku „Sequoia“ s nejstaršími a největšími stromy na světě. Připadáme si jako trpaslíci. Protože se šeří a mží, stihneme jen krátkou procházku k „General Grant Tree“. Nezbývá nám, než tu přespat. Solidně mrzne a je tma jako v pytli, takže rovnou zalézáme do spacáků.
Ranní káva všude možně se stává každodenní nutností. Za Sacramentem navštěvujeme další z dějišť zimní olympiády „Sqaw Valley“. Tentokrát z roku 1960. Po Whistleru nám vše připadá jakési malé:) Fotíme se s olympijskými kruhy a těšíme se na Lake Tahoe, k jehož břehům se ani nedá dostat. Všechny přístupy komusi patří, všude je zástavba nádherných chatek, domků a srubů. Až v blízké rezervaci se zadaří. Voda je ledová a vlny jako v moři. Potkáváme příjemné starší Američany a po kratší konverzaci pokračujeme do pouštního hlavního města Nevady „Carson City“. Kluci ještě před městem vylézají na vrcholek hory s americkou vlajkou a pózují o sto šest. Při cestě zpět do Kalifornie se dovídáme, že dvě ze tří cest do národního parku „Yosemity“ jsou zavřené z důvodu sněhu a tak trochu měníme plán a objíždíme jedinou silnicí ze severu přes vysokohorský průsmyk. Kempujeme obálkově za městem Reno.
Snídáme s výhledem na záliv při poslechu krásné hudby a těšíme se na první pohled na Golden Gate. Tentokrát ho poprvé vidím z druhé strany a je stejně červený jako poprvé:) Nadšeně se fotíme, dokonce lezeme i přes zábradlí na vyhlídce pod hrozbou pokuty. Přejíždíme do starého centra, kde se procházíme „Fisherman´s Wharf“, kde se dají sehnat čerství krabi a jiné rybí pochoutky. Kluci objevují starou ponorku, obětují pětidolarové studentské vstupné a my s Evčou se jich dočkáme až po hodině! Přejíždíme do „China Town“, které má skvělou atmosféru a užíváme si kopcovitý terén, kde naše auto doslova dře. Navštěvujeme zdejší muzeum pojízdných šalin tzv.“Cable cars“. Do jedné z nich hned vlezeme, není moc místa, tak stojíme na otevřeném kraji a držíme se jenom tyče:) Zážitek je nepopsatelně tak akorát adrenalinový. Další zastávkou je čokoládovna Ghirardelli, kde nám povedeně předělaný transvestita nabízí zdarma peanut butter čokoládu:) A na burákovém másle všichni celou cestu dost ujíždíme. Procházíme se podél zálivu ještě jednou ke Golden Gatu, zastavujeme na „Alamo Square“ a tipujeme si, v jakém z viktoriánských domků se natáčel film Táta v sukni. Pak už jen unavení projíždíme slavnou hippiess ulici, která jakoby se za ty roky ani nezměnila. Obchůdky s květinovým zbožím, jogínskými potřebami, hudební bary, umělci na chodnících, potulní prodavači a kuřáci marihuany. Všude to hýří barvami až nám z toho jde zrak kolem. Opouštíme Frisco a míříme na „Napa Valley“, slavné kalifornské vinice, kde se příliš nedaří najít nocleh. Dnes vyhrává společným hlasováním motel...
Dnešním cílem je dojet až do „Frisca“. Několikasetkilometrová cesta ubíhá rychle asi díky hře, kterou vymyslela Evča. Cílem je vymýšlet otázky tak, aby na sebe dotyčný prozradil první poslední. Prý abychom se více poznali:) Takto se dovídáme důležité skutečnosti, jako např., že Ivova nejoblíbenější barva je stříbrná (stejně jako jeho motorka), že Martinův ideální způsob obživy je otevřít si nějakou originální fast food restauraci, že Peťa si svůj nejideálnější den představuje v kokpitu tryskáče, že Evča má multirozdílné představy o ideálních dnech, takže si vlastně nemůže vybrat ten nej, a já jsem prozradila vše, ale teď si na nic nevzpomenu:) Kmeny obřích stromů občas vidíme i mimo národní park a dvakrát jimi dokonce i projíždíme skrz. Jednou v městě Legett, ve kterém jsem se už ocitla při cestování v roce 2007:) V San Franciscu nás GPS (jak ji Ivo trefně po ostravsku nazval „Gde Pi.. Sem“:) navádí do luxusní čtvrtě „San Rafael“, kde bydlí Evin další příbuzný...příbuzný rodině v Seattlu, kterou jsme pozdravili hned první den. Otevírají šedesátníci Nancy a John, který se živí zkupováním nemovitostí a renovacemi vnitřních prostor. Večeříme burito ve starožitné jídelně v luxusním domě s „ix“ pokoji s výhledem na záliv a přístav a popíjíme jakési drahé víno s jejich vlastní etiketou!!! John má rád osvětlení, takže elektrické svíčky a stmívací světla jsou naprosto všude. Další vášní jsou auta. Kromě dvou venku nalézáme další BMW a Porsche v garáži plus motorku Indiána. Já si mezitím stačím dát dlooooouhou sprchu v mramorové koupelně a když vylezu, kluci jsou s Johnem stále v garáži a navzájem se fotografují s auty, vedle aut, v autech, dokonce i s volantem!:) Evča s Ivem mají vlastní pokoj s koupelnou v egyptském stylu, já s Peťou a Martinem se velice nadšeně usidlujeme v suterénu v italském stylu, hrajeme si chvilku na zatmívače světel, než nejdeme tu správnou intenzitu a říkáme si, jestli se nám to náhodou jen nezdá...
moderní benzinka v kalifornii(už jsme jeli na výpary a v okruhu 50km to byla jedina benzinka)
Ráno má Evča s Martinem problém vstát. Morálka dodržet stanovený režim je silnější, a tak skládáme stan za jejich přítomnosti ve stanu! Kalifornské pobřeží je stejně krásné, ale tentokrát částečně v mlze, hodně fouká vítr a je zima. V mlze a přítmí vypadá „Redwood National Park“ s mohutnými starými sekvojemi ještě strašidelněji. Vydáváme se udělat pár fotek a zjišťujeme, že stromy jsou tak obrovské, že se nevejdou ani na fotku. Martinovi se chce na „malou“, ale přemůže se. Prý má k tomuto místu „velkou“ posvátnou úctu:). Hlavním cílem tohoto dne je kochat se pobřežím a zastavovat na zajímavých místech. Například v městečku Samoa v historické „samojské“ vývařovně pro dělníky, která dodnes slouží jako muzeum a restaurace pro turisty. Ve chvíli, kdy do ní vstupujeme, si připadáme pomalu jako v jiném století. Je plno, a protože ceny jsou pro změnu z tohoto století, dáváme sbohem domácí kuchyni a s malou zastávkou ve fast foodu pokračujeme dál do malebné Eureky, kde se v neděli zastavil čas. Při procházce potkáváme pár bezdomovců a konstatujeme, že motelovat budeme radši až za městem.
Ivo ranní ptáče největší stanovuje budíček na šestou. Následuje přejezd na benzinku na ranní kávu. Po průjezdu oregonským městem Portland zahýbáme na východ podél řeky „Columbia River“a po krásné staré cestě lesem postupně zastavujeme u několika vodopádů. Je sobota, takže všude plno Japonců, kterým Ivo říká „japka“. Předháníme je při rychlém výšlapu nad jeden z vodopádů. Po konzervo-obědě vyjíždíme do hor pod horu „Mount Hood“, kde je ještě spousta sněhu a v květnu se tu běžně lyžuje. Procházíme interiérem historického hotelu, kde točil režisér Kubrick svůj hororový film „Shining“. Po výjezdu z parkoviště udělá naše auto zase podivný zvuk. S úlevou zjišťujeme, že s sebou táhneme „jen“ plastový kužel. Oregon je nádherně zelený stát a má krásné pobřeží, podél kterého sjíždíme až do Kalifornie. Kemp hledáme až za tmy, opět bez placení. Konstatujeme, že první z amerických vlastností, kterou bychom přetáhli do Čech, je poctivost a menší „vyčůranost“.
Za modrého nebe a nenulových teplot vyrážíme tentokrát na jih nejdřív do Seattlu ve státě Washington. Je nás zase pět. Martin se po společném cestování po Kanadě rozhodl, že nás má tak rád:), že s námi absolvuje i Ameriku. Dalšími pasažéry jsou Ivo a Evča (učitelé angličtiny, Lev s vodnářkou, Ivo – výbušný bavič a zásobitel vtipů, občasný amatérský zpěvák z Chomutova, Evča – ze Zdemyslic u Plzně, krotitelka Iva, aby nedivočil příliš, úspěšnost často nulová:) V autě jsme dost hluční od začátku, na vině je Ivo, který zná asi milión vtipů a vypadá to, že nám je hodlá všechny převyprávět. Na hranicích s USA nás čeká „malé“ asi hodinové zdržení, policistům jejich autoritu věříme a pravosti jejich zbraní ještě více. Auto necháváme na vymezeném místě otevřené s klíčky na palubovce!!! U přepážky čekáme celou věčnost, až se nás muži zákona vyptají na nezbytné informace, jako jestli nejsme hledaní kriminálníci, kam jedeme, ke komu, proč, na jak dlouho, jestli nevezeme nějaké ovoce přes hranice (jablko jsme přiznali). Za několik dolarů si každý kupujeme „vstupní povolenku“ na území USA a jedeme nakoupit jídlo do Walmartu. Jsme unešení z nízkých cen nejen potravin, ale hlavně alkoholu. Naši tři spolujezdci potřebují spacáky (i Martin, který hodlá taktizovat stejně jako v Kanadě, spacák si koupí, ale pak ho za pár týdnů vrátí se fusaku s cedulkou jakoby nic:) V Seattlu navštěvujeme Evči příbuzné snad přes tři kolena! Jsou milí, ukecaní a hrozně vysocí. Večer přejíždíme dolů před stát Oregon, kde kempujeme známou obálkovou metodou. Neplatíme opět nic, se studem šetříme:)
Ráno Silvu vysazujeme na letišti, a protože nemáme rádi loučení, tak se spíš domlouváme na další setkání. Kluci za Edmontonem tráví ještě něco přes hodinu v olejářském muzeu a fotí se na zdejších atrakcích v oranžových bezpečnostních helmách. Já sedím v autě a užívám si chvíli samoty, při psaní blogu. Dál už jen 16 hodin směřujeme na Whistler, do kterého přijíždíme v půl druhé ráno. Náš kanadský roadtrip je tímto u konce a za chvíli začíná ten americký.
Ráno nás budík budí před šestou, naplánovali jsme totiž mega výstup s převýšením 700m. Čistá cesta se záhy mění na sněhem zavátou a následně na zapadanou a zase prošlapáváme jako první tuto sezónu. Kromě medvěda, jehož stopy nás opět doprovázejí. Já, Silva a Martin se vracíme asi kilometr před cílem zpátky, ponožky můžeme ždímat a kolikrát je sestup víc o hubu než výstup! Michal s Petrem se brodí dál na vrchol a překonávají své možnosti. Nejlepší odměnou jsou 40 stupňové horké prameny, které jsou otevřené teprve 4 dny. Nahříváme svá unavená těla v sirné vodě a je nám fajn. Děláme si srandu z plavčíka, který rentgenuje mělké bazény s dohromady asi 15 povaleči. Plavat se totiž v tom horku moc nedá. Po tom, co máme všichni varhánky úplně všude, připálené obličeje a motá se nám hlava z vysoké teploty. Jedeme směr Edmonton, protože Silva nás opouští na letišti a odlétá se zahřát na Jamajku. Cestou potkáváme spoustu srnek, jeleny carribou, medvěda a dva rozběhnuté berany, které honí pes. Po čtyřech hodinách jízdy už není čas projít si Edmonton, takže fotíme downtown za jízdy se sklopeným okýnkem jako praví američani:) Dalším cílem je největší obchoďák na světě s 58 vstupy, stovkami řetězců, lunaparkem, pirátskou lodí a jezerem v interiéru. Dáváme si fast-food food:) a jedeme na nákup do liquerstoru pro víno a cheesecake pro Martina, který slaví 27 narozeniny. Ovínění a přejedení komentujeme fotky a kluci v trenýrkách vybíhají z motelu a fotí se, kde je napadne. Spíme opravdu tvrdě a ráno se v nás trochu probouzí „opice“:)
Noc byla opět mrazivá, ale díky zahřívacím sáčkům od Silvy je mi „docela“ teplo. K snídani je opět na kamnech grilovaný tousťák. V infocentru se dovídáme, že je všude ještě sníh. Když paní povídáme, že jsme lezli do lavinových svahů kolem zamrzlých jezer a „Wilcox Pass“, obrací a nabízí nám samé 20 km túry:) Přemůžeme naše vyhnané sebevědomí a jdeme k nejlepším vychytávkám pro turisty. Podél jezera „Maligne Lake“. Jsme nějací nevyspalí (zřejmě tou zimou), tak si dáváme v pěti energy drink „Monster“. Energeticky nakopnutí prolézáme ještě „Maligne Canyon“ a procházkou kolem zelenomodrých jezer. Cítíme se jako v létě a odhazujeme druhé (někdo i třetí) ponožky. U dalších jezer se už i opalujeme a kluci si cachtají nohy v ledové vodě. Poslední línější zastávka je v městečku „Jasper“, kde i Michal kupuje už druhé tkaničky za tento náš roundtrip. Kupujeme si hamburgery, horkou čoko na benzínce a kilo čedaru. Do kempu dorážíme kolem desáté večer, oheň nestíháme a jdeme rovnou do spacáků.