pátek 27. listopadu 2009

6. Prázdniny končí, musíme pracovat...


Na svoje pracoviště v restauraci Randezvous se jedu poprvé podívat ve středu 25.11. Cesta do 1850 m/nm trvá asi 20 minut s jedním přestupem na druhou lanovku, která už není krytá plexi zástěnou, takže nahoře vylezeme zmáčení, když prší, vyfoukaní, když fičí vítr, zasněžení, když se sypou vločky jako dlaně, vymrzlí, když je deset pod nulou nebo naprosto uchvácení, když vychází sluníčko a osvětluje vrcholky hor...
Před osmou hodinou už fasujeme bílou košili (se zapranými fleky od omáček a jiných pokrmů), černé kalhoty mrkvového střihu (když nezbyde M-ková velikost bereme za vděk XLkem) a bílou čepičku. Takhle vymustrovaní odcházíme do kuchyně, kde si „odpíchneme“ směnu. Já jsem, jakožto „Food Server“, přeřazena dočasně na „hot line“, kde mi dalších několik dní dělají společnost trouby, grily, nahřívače, plotny, páry a kluci s Kanady, Austrálie, Anglie, Skotska a JARU. Mně, jakožto jedinou ženu v této části vývařovny, nešetří, ale pomáhají mi, kde se dá. Nejdůležitější je se nezabít a neopařit, což se mi téměř povedlo, když jsem v umývárce nádobí přistála na lopatkách na mokré zemi. Od té doby kolem exponovaných míst cupitám:) Pořád něco přenášíme, taháme, zvedáme, ohříváme a na konci zbylé pokrmy chladíme a znovu všechno přenášíme do velkých lednic. Po prvních dvou dnech v práci se cítím snad hůř než po lekci snowboardingu!
Brzy kuchařsky šéfuji snídaním, stojím dvě a půl hodinky u grilu a vyrábím na přání zákazníků vajíčka na čtyři možné způsoby.
1. Over-easy, kdy rozklepnu vajíčko, žloutek musí zůstat vcelku a usmažím z obou stran.
2. Over-hard, což je to samé, akorát poruším celistvost žloutku.
3. Sunny-eggs, kdy rozklepnu 2 vajíčka těsně u sebe, neporuším žloutek, neotáčím a zakryju nerez miskou, aby se dodělaly i zvrchu.
4. Scrambled eggs, míchaná. Tohle všechno pokud možno bez skořápek.
Sranda co?:)
K tomu všemu se na talíř přidají ještě 2 plátky slaniny a 2 párečky, které mám pro grilování předpřipravené už den dopředu. Food serveři v přední linii pak jídlo dolaďují přidáním toustů a pečených minibrambor. Tahle všechna snídaňová sranda končí v okamžiku, kdy dá náš hlavní šéf Adam pokyn k přeorganizování menu nabídky na oběd, takže vajíčka měním za ohřevy polívek, rýže, zeleniny, fazolí, ryb, kuřat, prasat:), hot dogů a burgerů. To vše po změření teplot (abychom lidi nepřiotrávili, když si tolik zaplatili) putuje dopředu, kde se to udržuje teplé ve speciálních nádobách. Tyhle procedury se vynásobí dle počtu strávníků, a když už se všichni nakrmí a není potřeba nic ohřívat, připravují se pro změnu jídla nanovo pro další den a zase taháme, zvedáme, přenášíme...
V každé práci se zaručeně vždycky nachází někdo, kdo snědl všechnu moudrost světa a kdo si od přírody hraje na šéfa, i když to neumí. Tomu našemu jsme dali pracovní název „Kofila“, protože je snědší a nemáme ho vůbec rádi!!!:)
Peťa má v půjčovně zatím klídek, je tam mezi těmi rodilými mluvčími sám, takže si myslím, že na konci sezóny rozezná bezpečně přízvuk kanadský, americký, britský, australský a jihoafrický:) Nejvíc mu závidím split směny, kdy dělá od rána do večera s čtyřhodinovou polední pauzou na lyžování...to my končíme ve čtyři a půl hodiny se chladíme na vleku při cestě domů.

středa 25. listopadu 2009

5. Zázrak jménem snowboard :)


Proč jsem zakusila směle toto riziko?

Protože máme tři lekce zadarmo a Češi slovu „zadarmo“ rozumí a náležitě tuto možnost nic neplatit využívají…

Protože kdo neriskuje, nic se nenaučí (a taky má míň modřin…)

Protože sjíždět kopec s nohama odděleně, to přece umí každý…

Protože na to tady máme spoustu času a jsme mladí a neklidní…

Protože si člověk celou dobu říká, že vyzkoušet by se v životě mělo všechno…

Prkno jsem si půjčila od ochotného Čecha, který doufal, že se mu vrátí v jednom kuse zpátky, čemuž jsem pro změnu já zase vůbec nevěřila:)
Ve škole se nás ráno sešlo šest nezaškolených, odhodlaných a připravených …podepsaly jsme každá prohlášení, že veškeré naše konání je na naše vlastní riziko a vyrazily jsme pokořit kopce (vlastně mírný svah určený pro začátečníky s vedlejším pohyblivým pásem, který nás vyvezl zase nahoru).
Po úvodní teorii nastoupila nebezpečná praxe a taktika jak se nezabít, na kterou se každý snažil asi dvě hodiny přijít sám:) Pády jsem přestala počítat, když jsem na zemi přistála asi posté…ty nejhorší přišly na konec, když jsme nacvičovaly otáčení, to jsem si narazila kostrč a hlavu, takže jestli se ještě někdy odhodlám, asi si budu muset koupit helmu…

Z mého dnešního historicky prvního snowboardování vyplývá,

že v mém případě nešlo o snowboardování :)

že jsme si s holkama užily dost legrace, která nás občas opustila, když jsme si narazily kostrče…

že mám ještě větší obdiv k prkýnkářům…

že v životě by se opravdu mělo vyzkoušet všechno…všechno, na co si člověk troufne :)

pátek 20. listopadu 2009

4. Poprvé na svahu...

Za tři dny, co jsme ve Whistleru, napadlo spoustu čerstvého prašanu a jestli bude padat dál, lidi ubytovaní v přízemí neuvidí oknem ven! Peťa je v práci a tak vyrážím ráno na lyže sama. Sedám do kabinkové lanovky, a když jsme v úrovni asi 1000 m/nm, poryvy větru začínají povážlivě kývat lanovkou. Celou dobu si říkám, že ani nevylezu ven a nahoře se zase otočím směrem dolů. Hrdost mi to ale nedovolí a tak nasazuji čepici, brýle, za kterýma to hned vypadá slunečněji, a vyrážím pokořit kopce. Baví mě to strašně moc, než zahučím po pás do čerstvého prašanu. Hrabu jako krtek. Když se mi podaří postavit se na nohy, sklouznu se na zadek znovu o pár metrů dál a celá rozcvička začíná nanovo:)
Když se po pár hodinách vracím dolů, nevím, jestli mám větší radost, že mě vítr neodfoukl do smrků nebo že kvůli mně nemusela vyjíždět rychlá záchranná:)

středa 18. listopadu 2009

3. Schůzování, školení a strašení…

Naše první orientation (když nepočítám tu v Praze, kdy jsme ještě vůbec nevěděli, že se tady octneme) je v PÁTEK  13.11. ráno ve Vancouveru. Sraz máme u losí hlavy v našem free hostelu a jdeme s Connie z kanadské agentury na velkou procházku nejdřív pro Social Insurance Number, bez kterého by nás nikdo nezaměstnal. Pak to bereme do banky, kde si zařizujeme účet, bez kterého by nám neměly kam přijít peníze. A taky dostáváme Info o kanadské simce, bez které by nám nemohl zaměstnavatel zavolat, že si nás váží a že jsme zaměstnanci měsíce (roku:))
Pak ještě kartička pojištění a jsme ready na nehody a náhody!


Naše druhé orientation se už koná přímo ve Whistleru v obrovské aule pro několik stovek zaměstnanců. Každý v Kanadě se zřejmě narodil jako řečník, radost poslouchat. Aby nás donutili ke koncentraci, rozhazovali po správných odpovědích na dotazy bonbóny do hlediště. Videa budily úžas. Hlavně ty, který poukazovaly na to, jak si máme naplno užívat práci a hory a další jak to dopadá, když to přeženeme a rozbijeme svoje těla na svazích, případně se zraníme v práci…
Poslední povinné školení se jmenuje „Food Safe“. Osm hodin posloucháme Jamese, který nás má naučit upravovat a servírovat jídlo tak, aby se z něho nikdo neotrávil…jak se neopařit, neříznout, jak neuklouznout na podlaze, jak nedostat zásah dveřmi lednic a mrazáků…taky se všichni stydíme, že nedodržujeme zásadu 30-ti sekundového mytí rukou po použití toalety a zbylý čas se snažíme o profi krájení mrkve. Nikdo z nás se ovšem profi necítí:) Náročný den je zakončený testem.

pondělí 16. listopadu 2009

2. První (a druhé a třetí a…) dojmy z ubytování…

Po příjezdu do Whistleru dostáváme na „checkinu“ pokoj číslo 211 v budově 6 + pytel s polštářem a povlečením a nezbytnou tašku a nepostradatelným proviantem do začátku (sáček musli a ovesné kaše, toaleťak, průvodce Whistleru, Red Bull, který v nás jenom zasyčí a pár kondomů, které jsou v hlavní budově na překážce k dostání zcela zdarma a kdykoli!) Jsme celí napjatí, za jaký pokoj budeme každý měsíc platit 600 dolarů a s kým budeme sdílet společné prostory. Peťa se zatetelí, že bude tvořit pánskou menšinu mezi mnou a dvěma Švýcarkama, které jsou znatelně zabydlené.
Zbyl na nás pokoj u koupelny (je nám to jedno, palandy jsou všude) s cedulkou „Welcome home. Jacky and Katrin.“ Holky jsou moc fajn a mluví spolu srandovní němčino-francouzštino-arabštinou. Aspoň tak nám to chvílemi připadá:)
Když obejdeme postupně všechny pokoje našich českých spoluobčanů, zjišťujeme, že ten náš je příjemně útulný s vanilkovou svíčkou na stole a peříčky v oknech. My vyvěsili navíc českou vlajku, jakožto vlastenci.
První noc je bezesná a místy dost chladná, i když zatopit si můžeme na tropické teploty. Tu další se do horního patra palandy přesouvám já. Je tam tepleji:)

sobota 14. listopadu 2009

1. První kroky v Kanadě...



Všechny tašky doletěly s námi. Huráááá!!! Hodinu a půl čekáme na imigračním, aby z nás zásadními otázkami dostali, že opravdu nehodláme na území Kanady emigrovat.
Hledáme skytrain, který nás má dovézt do předplaceného Samesun hostelu v centru Vancouveru, ve kterém trávíme následující 2 dny. Do metra vlezeme omylem výstupem místo nástupem, ale stanici trefujeme:) Při ubytování dostáváme pokoj s obrázkem bobra nad postelí a z brzkého spaní nic není, protože jdeme s partou Čechů, kterou tady potkáváme, doplnit pitný režim do místního baru.
Všichni jsou tady těžce free, čepice nesundají z hlavy, kalhotový sed u kolen a všude je cítit tráva... říkáme si s Peťou, že pokoje mají aspoň okna, což po některých zkušenostech z Thajska vítáme:)
My Češi snídáme zdarma tousty, marmeládu a měsíčky pomerančů, anglický stůl hned vedle si připlatil za klobásky, slaninu a vajíčka. Celý den chodíme po Vancouveru, obdivujeme vrcholky hor, které občas vykukují mezi mraky. Zařizujeme lístky na autobus do Whistleru a účet v bance v předstihu, abychom ten bus stihli...