Lenošení v Kutě

V noci nás tentokrát nebudí Aláhovy zvuky z mešity, ale rozdováděná smečka psů. Ráno pak klasický mix žab, ptáků, gekonů a kohoutů.
Procházíme Kutu a hledáme tržiště, kde se dá smlouvat. Na pláži se snažím, aby mě bavilo ležení pod žhavým sluncem a za větru, který mi pískem obaluje celé tělo. Navíc za zákazu koupání se kvůli vysokým vlnám!
Po hodině to vzdávám a jdu do chýše vyzvednout schovávajícího se Peťu na oběd. V restauraci máme možnost opět spatřit cosi, co vypadá jako druhý Kikil:)
Při následné procházce na nás dohazovači a naháněči pořvávají, zda nepotřebujeme transport, taxi, masáž....Peťovi je nabízena marihuana, hašiš, tampón a podobné nepotřebnosti. Turista před námi se asi cítí v rozpacích více. Je mu vnucována i viagra!...v uších nám zní slovní spojení maybe later, maybe tomorrow, odpovídáme maybe never:)
Den zakončujeme mojí trojnásobnou ochutnávkou zmrzliny, pozorováním západu slunce, pitím a vymýšlením, jak narveme do dvou baťohů všechny ty maskyyyyy!!!!!

Maskování

Ráno slabě prší, ale i v deštíku se jdeme projít ke Ketut´s place. Netušíme, zda tu Ketut z filmu Eat, pray, love opravdu žije, ale má to na cedulce napsané:)
V řezbářské ulici jsem ve svém živlu a Peťa, jak se zdá, taky:) Po dvou hodinách si odnášíme sedm masek a spoustu šperků. Obavy, že se nám to do baťohů nevejde, zažehnáváme s naprostou profesionalitou balení před odletem domů.
Do turistického centra Bali do Kuty se dostáváme všemožně nakombinovanou dopravou odpoledne a snad věčnost hledáme ubytování za normální cenu. Všude si vymiňujeme, že nepotřebujeme ani bazén, ale ani snídani, klimatizaci a teplou vodu! Takto otrlí jsme po třech týdnech cestování po Asii.
Štěstí se na nás záhy usmívá v podobě „normálního“ pokoje bez bazénu, snídaně, klimatizace a teplé vody:)
Pro dnešek stíháme jen západ slunce s pivkem na pláži a tradiční balijskou masáž.

Zpátky na Bali

Po předchozích negativních zkušenostech se smlouváním na Lomboku si zařizujeme organizovanou cestu zpátky na Bali do Ubudu. Indonésani jsou odborníci na chaos, takže i organizovaná cesta může probíhat dezorganizovaně. Na trajektu se bavíme naivitou čtyř slečen, které nechali čtyři nosiče odnést jejich zavazadla až na palubu lodi a teď se diví, že po nich dotyční něco chtějí. Slečny se brání tvrzením, že si žádnou cenu dopředu nedohodli a že tedy ani nehodlají nic platit. Reakce místňáků je překvapivě hlasitá, takže o celé situaci ví za okamžik celá loď. Naháněči se po chvíli rozhodují i k činům a snaží se zaklíněná zavazadla odnést z lodi ven. To už jsou hlasité i dívčiny a poplašeně vytahují, ne zrovna drobné, z peněženek!
Loď povážlivě houpe, takže s radostí vylézám a podrobuji se kontrole balijských strážníků, kteří si mohou udělat čárku za dnešní den. Jakožto turisté jsme podezřelí, že si z Lomboku přivážíme všudypřítomné „magic houbičky“.
V Ubudu si hraju na smlouvání s místními trhovkyněmi a Peťa mezitím shání ubytko. Po dlouhé době i s teplovou vodou! Jdeme si dát tuňákový steak do naší oblíbené restaurace, kde nám navíc zapomínají naúčtovat jedno pivko. No není v tom Ubudu krásně?:)

Turistický šnorchl

Šnorchlujeme s turisty na organizovaném výletě. Rybky jsou nádherné, akorát želvu musí náš průvodce vyrušit ze spánku, aby ukázala, jak umí plavat. Na třech zastávkách marně hledáme Nema, ale spokojení jsme i tak:) Na sousedním ostrově dostáváme kostrbatý úsměvný pokyn od našeho lodivoda: “You guys will have lunch now.  Ňami, Ňami. I need you at one spot and then go back straight to Trawangan.“ Peťa si následně dává smaženou barakudu s rýží.
Po cestě zpátky pozoruji steroidového vyholeného borce s rusovláskou, se kterou si vzájemně poměřují, kdo je vyholen více a pak se loď zastaví. Benzín kluci sice dolijí, ale motoru se nějak nechce chytnout. Po pěti minutách mého stresu z představy plavání v mořském proudu loďka škytne a jede ke břehu.
Na západ slunce šplháme do jediného kopce celého ostrova a večer si užíváme kulturu při filmu Water for elephants v místním kině.

Gili Trawangan

Den zahajujeme smlouváním cen s řidiči. Jeden prohlašuje:“Because you beauty I give you 100.000 rp!“
Jsem asi málo „beauty“, jsme ochotni do bema nasednout za 20.000 rp oba! Nakonec nás nakládá borec, se kterým si cenu sice sjednáme, ale i přesto nás za pět minut vysazuje před vchodem do „cestovky“, abychom si zaplatili turistickou přirážku. Hádáme se dál, že tím směrem stejně jede a má skoro plné auto turistů, které musí odvézt. Tím pádem jsme něco jako bonus!
Prašná cesta k trajektu se dá zvládnout pěšky nebo je možnost si najmout povoz tažený koněm. Koně je nám v tom vedru líto, takže pochodujem po svých až na pláž. Nejdříve se na rozkývanou loďku nakládají zásoby jídla a pak turisté s místními.
Za necelou hodinu vystupujeme v ráji, dobrovolně kráčíme s prvním naháněčem, který vypráví další pohádku o vysoké sezóně a ještě vyšších cenách ubytování. V pravé poledne jdeme obejít ostrov s původním plánem se vykoupat. Moře je však na druhé straně pláží příliš mělké a tak se posilňujeme Bintangem a po obkroužení ostrova zalézáme do otevřené budky na kuřích nožkách a dáváme si oběd a ovocný shake.
Večer zálézáme do další chýše s obrovskými polštáři – místního kina, kde u velké krabice popcornu koukáme na film Eat, pray, love:)
Na spaní u mešity máme znovu štěstí. Tentokrát není ale ani dostavěná a stejně jsou na kopuli navěšené tři ampliony, které vytrubují muziku snad až do Evropy!

Loučení

Ráno nás budí retardovaný kohout. Ten se liší od ostatních, že nás budí o celých 20 minut dříve než ostatní "normální" opeřenci. Jedeme se podívat s najatým řidičem na kávové plantáže a ochutnáváme kopi (kávu) luwak, na jejímž vzniku se notně podílejí kunovité cibetky, které si k snědku vybírají ta nejlepší kávová zrna. Ta projdou nestrávená jejich trávicím traktem, zbavená hořkosti....po vylučovacím procesu se zrna seberou, očistí, omyjí, vyloupnou a praží a pak se káva za nekřesťanskou cenu prodává. Kromě kopi luwak mě zaujala ginseng coffee, bali coffee, sladký poctivý ginger tea a lemon tea.
Nadšenost vše si zakoupit v tamním obchůdku mě přejde hned, jak vidím přemrštěné ceny. Situaci zachraňuje Andy, který si nějaké vzorky kupuje, ale neodpustí si poznámku o existenci chudých turistů.
Kluci nás dnes nadobro opouštějí a po čtyřech procestovaných měsících se vrací do Německa. My pokračujeme na trajekt na další z ostrovů, Lombok. Cenu bema smlouváme, dokud se někdo nesmiluje a nepovažuje nás aspoň na chvíli za místní, kteří se neokrádají.
Cestu na lodi bez problému prospím a plná energie se vrhnu na smlouvání odvozu do pobřežního městečka Senggigi. Na Lomboku ovšem panuje „bemo mafie“, se kterou se hádají i místní. Když slyšíme několikrát pohádku o muslimských řidičích, kteří mají za hodinu po setmění padla a vrhnou se po celodenním půstu do jídla, souhlasíme po půl hodině s vyšší částkou s obavou, že bychom se taky do města jinak nemuseli dostat. Řidič jede jako blázen, asi je vyhladověn na nejvyšší přípustnou míru.
Ubytování hledáme podle Lonely Planet naposledy. Co je v průvodci, je už dávno předražené. Škoda, že neupozorňují na blízkost mešity, takový kravál může v noci udělat jen muslimský svatostánek!!!

Kremace v těle býka

Brzy ráno Lovinu opouštíme a soudíme, že nám chybět nebude. Ani východ slunce v šest hodin není z pláže vidět, protože je otočená na západ. Do Ubudu se nějak nemůžeme trefit, GPS má hravou náladu a vede nás do slepých uliček. V jedné je to málem o zrcátka! Myslím, že si všichni vydechneme, když auto vracíme bez šrámu a nemáme na kontě žádnou sraženou motorku ani přejetou slípku. Ubud praská pod náporem místních a turistů. Ve dvě odpoledne jsou všichni seřazeni kolem hlavní ulice, kudy průvod asi sta indonésanů střídavě pouští, zvedá a poponáší obrovskou kýčovitou sochu býka, na kterém sedí vypasený mnich. Další na podstavci diktují strategii zdvihu, což se jim občas nepovede a socha i s mnichy zahučí k zemi.  Do toho ulicí prochází bubeníci, prodejci všeho možného od burských oříšků přes sarongy (barevné přehozy, které má za chvíli kolem pasu celý Ubud i Andreas, který si usmlouvával cenu asi půl hodiny).
Celá ceremonie nějak dlouho trvá a v tom vedru je to na úpal. Když po několik hodinách hlemýždího přemisťování býk stojí na místě kremace, čekáme pro změnu na zapálení celého objektu i s královnou uvnitř jeho těla.
Andy s Marcelem už to nevydrží hlady a jdou na chicken teriyaki. Po jejich odchodu býka slavnostně zapalují a my jim rádi věnujeme kremační fotografie:) Smrt královny kolektivně zajídáme druhou večeří a zapíjíme slivovičkou.

Autem na sever

Ráno mě budí zase vřískot z palem, nevím, kde se ty kohouti, ptáci, gekoni, žáby...schovávají. Domácí nám ráno ohlašuje, že se musíme vystěhovat, má asi lépe placené zákazníky. Protože se chceme zdržet ještě další dny, jdeme se i s bagáží na zádech nabízet naháněčům. Tentokrát ale bez jejich zájmu. Všude mají plno, protože se pozítří koná velká ceremonie, pohřbívá se královna matka.
Kolem desáté dorážíme celí unavení k půjčovně auta, její majitel si z té včerejší tmy asi ani nepamatuje, že nám zapůjčil vůz na celý den.
Projíždíme nádhernou krajinou kolem sopky Gunung Agung, jezer a rýžových polí. Andy se snaží vcítit do role indonéského řidiče opravdu s vervou, někdy to s námi strachy cuká!
Po několika hodinách dorážíme na pobřeží Lovina beach a jako natěšení účastníci zájezdu klušeme v plavkách na pláž se slibnou představou mořské koupele. Hloubka je však v nedohlednu a dno s ostrými kameny. Plavba se nekoná, tak se aspoň smočíme (Peťa si v tom brouzdališti stačí odřít koleno) a pak jdeme na pivo a Lovinu pomluvíme.
V hospodě Zurich, kde měli mít Bintanga díky happy hours levnějšího, slevu popírají a tak kluci nesou ceduli s prokazatelným nápisem z pláže přímo do Zurichu, aby zjistili, že hospody s názvem Zurich jsou v Lovině dvě!!!:)
Třetím zádrhelem je noční vyjížďka do centra města, kde se má údajně konat oslava, kterou ale nenacházíme, tak se jdou kluci aspoň nakrmit a my s Peťou čekáme v autě a uspáváme se pivem a vínem, protože se loudají.
V závěru dne popíjíme slivovici na verandě a vymýšlíme, z čeho by se tento blahodárný nápoj dal ještě vyrábět (Kluci se angažují velmi zdařile, dostali nápad na banánovici, třešnovici či vínovici:)

Ubudování

Ubud je jediné místo v Indonésii, kde nám dvakrát prší. Ráno nás budí džunglí zvuky, takže jsme na snídani a výlet připraveni už od sedmi! V pláštěnkách (někteří - čeští - my dva:) pochodujeme a na okraji centra se vracíme zpátky, protože déšť sílí. Andy jde surfovat na net a my si po banánových palačinkách dáváme vyprat prádlo. Borci prádelníci každý kousek počítají a zaznačují na paragon, když jsou u kalhotek a ponožek, začínám se červenat.
Procházku se daří zdolat odpoledne, procházíme kolem rýžových polí, nahlížíme do obchůdků s obrazy, sochami a suvenýry. Na ulici od turistů ochutnávám svůj první durian. Chudáci si koupili celý plod a po prvním soustu naznali, že ta vůně už dopředu varovala. Něco málo z googlu....

Durian = tropické ovoce velikosti melounu, slupka je ale hrbolatá, na první pohled vypadá jako trnitá. Nesnáší dopravu, musí se spotřebovat v zemi sklizně. Vynikající, težko popsatelná chuť. Má jednu vadu. Nepředstavitelně páchne. Pokusím se ten smrad popsat. Jako lejno, ne, jako exkrement, ne, jako lejnový exkrement. Všechny odborné publikace tvrdí, že žádný evropan není schopen durian pozřít.

Omyl, mně durian voní, ovšem nechutná!!!:)

Večer ješte stíháme procházku po Monkey Forest. Jak název napovídá, je tu spoustu mlsných opic, které vydržíme pozorovat snad hodinu. Andyho vyzvedáváme od „surfingu“ a jdeme pojíst.

Goat´s fight anebo ne??

Ráno pozorujeme surfaře snad dvě hodiny, Andy surfuje taky, ale po internetu. Po obědě v restauraci u silnice strategicky plánujeme poznávání Bali, říkáme si, jak si chytíme autobus. Jízdní řády neexistují. Zbytečná starost. U krajnice brzdí snad deset vozů a to ještě nejsme ani po jídle! Jízda s místňáky opět nezklame. Sedím u otevřených dveří, vyběrač jízdného stojí celou dobu na schůdkách s hlavou vykloněnou ven, aby mu neutekl potenciální pasažér, chlap opodál si vesele vykuřuje a babka hlídá káď s vodou, ve které plave jakási megaryba.
Přestup v Denpasaru, největším městě na Bali, je zajímavý. Bemo mafii přelstí mladý indonésan, který nabídne nejnižší cenu a čeká na nás za rohem i s autem. I tak se na něj snese řada výhružných poznámek. My jsme spokojení a když nám mladík nabídne zastávku na goat´s fight naše zvědavost se stupňuje. Marcel po cestě na bojiště pátrá po tom, jak vesničani nutí goats = kozy, aby bojovaly. Nakonec zjišťujeme, že kozou je myšlen kohout a jedná se tedy "jen" o cock´s fight:)

To co se děje vzápětí je zajímavou zkušeností:
1. Okamžitě budím podezřelou pozornost. Průvodce vysvětluje, že ženy se tohoto "přátelského zápasu" neúčastní a také nesmí na kohouty sázet. Já jsem ale evropská vyjímka, takže se můžu dívat.
2. Kohouti se testují a každý, kdo má v plánu vsadit, si může kohouta osahat.
3. Kohoutům se nasazují ostré nože na nohy. Mám respekt nad zdejší kohoutí oddaností a poddajností a hlavou mi běží vzpomínky na babiččina kohouta, který mě proháněl mezi angreštovými keříky.
4. Výběrčí sázek obcházejí v kruhu přihlížející a snaží se od nich vyzískat co nejvíce peněz. Minimální sázka je 50.000 rupií. Pohled přistane i na mé maličkosti!
5. Jelikož se nevybral dostatek peněz na protisázku na bílého kohouta, zápas se ruší a hledá se konkurence schopný cock.
6. Osahávání a vázání nožíků se opakuje a tentokrát boj zachraňuje Andy, který přihazuje na dalšího bílého. Fight může začít.
7. ....o asi minutu později....je po všem, lidi tak fandí, že kohoutům zmenší "arénu" na dvoumetrový kruh a přes hlavy vidím kohouty jen jednou a oba od krve....
8. Ke zklamání všech, hlavně Andrease, je výsledkem remíza a všem se vrací sázky nazpět.
9. Další dlouhé čekání na výběr vyvolených šampiónů vzdáváme a jedeme do duše celého Bali do města Ubud....
...kde asi hodinu hledáme ubytování. Nakonec se necháváme ulovit od jednoho z naháněčů a smlouváme "evening price" (za dobu působení v Indonésii, jsme se setkali i s honeymoon price, morning price, night price, early-bird price...z toho vyplývá, že usmlouvat jde kdykoli kdekoli cokoli).

Jsme „sulfurized“

Opět vstáváme ve čtyři ráno a s ranním rozbřeskem přijíždíme do sopečné oblasti Kavah Iljen. Pěšky stoupáme po prachové pěšině udupané místními nosiči síry.
Několik neutěšených fakt:
Fakt 1: Nosiči denně odnosí až 240 kg vytěžené síry ve dvou bambusových koších. Nahoru a dolů po kluzké stezce jdou dvakrát až třikrát, tzn. Jsou schopni unést až 80 kg síry. Kluci nejsou schopni naplněné koše ani zdvihnout na ramena!
Fakt 2: Za každé kilo síry vydělají zhruba 800rp = 1.60 Kč!
Fakt 3: Následky tělesné jsou extrémní. Nosiči mají na ramenou zluštěnou odřenou kůži a z chůze nohy do písmene „O“
Fakt 4: Rádi bychom si koupili ze síry odlitou želvičku nebo jiné zviřátko, ale přes celní bychom to asi nedostali a navíc by se živočich rozpadl v prach ještě dřív.
Fakt 5: Řidiči vydělávájí za den zhruba 75000 rupií, což je tak polovina, kterou by ale řada evropanů vyměnila za tu dřinu na slunci a plíce zanešené sulfurem.
Fakt 6. Po několika hodinách strmého výšlapu na slunci jsme také „sulfurized“!

Cesta zpátky je zajímavá, auto se klepe po hrbolaté příkré cestě dolů, lítáme na sedačkách nahoru a dolů, Andy si v klídku spí a my tři zbývající nechápem:) Projíždíme kolem kávových plantáží a sadů "cloves". Tohle slovo nám kluci němečtí vysvětlují tak, že si původně myslíme, že se jedná o bobkový list. Až později zjišťujeme, že je to hřebíček. Kluci si hlad zažehnávají lentilkami, které loví po celém autě. Jak jsem již zmínila, auto dost drncá:) Zmiňujeme řidiči, že jsme hungry....zastavuje ale až za půl hodiny u luxusnější restaurace....
Lístky na trajekt na Bali kupuju, aby mi je mohl o metr dál zase vzít další zaměstnanec, ještě než vůbec popojdeme k lodi. Na vysněném Bali vylézáme po pouhých 45 minutách. Opět jiným východem než máme, stejně jako při nástupu do lodi a opět naše první cesta míří na autobusové nádraží, kde se Andy pobaveně hádá s naháněčem o cenu, Peťa se snaží dopátrat férové ceny od místních a já sedím a bavím se....Jak to tak vypadá autobus pojede až bude prostě plný. Nakonec kluci výběrčímu peněz za jízdy platí po 20.000 rupiích, turisti, co nastoupili jako poslední, asi 40.000 rupií a my dva s Peťou 15.000 rupií. Borec sice cosi remcá o tom, že je to málo, ale Peťa si stojí za svým - a jde to:) Všichni jsou zřejmě spokojení a kluci do sebe tlačí trs banánů. Řidič nás vysazuje v Medewi, surfařském městečku, kde dobrá nálada pokračuje. Jdeme se projít na jídlo, kde naše procházky většinou končí:), o hlavu se mi několikrát otírá netopýr (říkáme mu pracovně "batman"). V hospůdce nad pivem Bintang pozorujeme "superfly" - další přezdívka pro turbomušku, která startuje jako tryskové letadlo. Aby těch zvířat nebylo málo, při pozorování krav, válejících se poblíž, Marcela napadne věta z průvodce "Lonely planet", která poukazuje na nedostatečnost mléka v Asii: "If you want some milk into your coffee buy yourself a cow." ("Pokud chceš trochu mléka do své kávy, kup si vlastní krávu"). Kluci ten večer zase jedí jako otesánci, já dvakrát zvracím fruit mix a papaja shake. Jsem ráda, že je to jen z přehřátí!

Kikil aneb jak se blíže seznamujeme s Andreasem

Ve 3:30 ráno se zachumlaní v bundách a kapucích scházíme s čelovkami na stanovišti jeepů, kteří několik desítek turistů odváží na vyhlídku. Ve tmě svítí jen kolona aut, dýmá rozvířený prach a ohníčky místních vesničanů, kteří za pár tisíc rupií nabízejí muly ke svezení. Většina odmítá a v zástupu šplhá nahoru, kde opět skupinově pozoruje nádherný východ slunce. My lezeme ještě o trochu výš, abychom si tu sopečnou romantiku prožili soukromě.
Zpátky do civilizace se opět vezeme rozdrkotaným minibusem se skupinou evropanů a organizace prostého nastoupení do auta se účastní asi 10 nepostradatelných místních, kteří dokola hulákají, radí, navádějí a zastavují motorky, abychom se bezpečně dostali přes asi 2 metry širokou pěšinu:)
V Probolingu, kam za 2 hodiny dorážíme, chytáme hromadně autobus do Bondowosa (výchozí místo pro poznání bizarní krajiny Kavah Iljen, kde se těží síra starým – podle nás blbým – způsobem).
Seznamujeme se s Marcelovým kamarádem Andreasem při obědu v místním bistru, kde si Andy objednává pokrm s názvem „Kikil“. Na stole mu přistává jakási polévka s čímsi neidentifikovatelným. Padají tipy, že to může být část psa, kočky či nějakého opeřence. Konverzace se stává ještě zajímavější, když se snažíme s větší přesností identifikovat o jakou část jde. Všichni obdivujeme Andyho, když se po rozsudku, že to musí být řitní otvor ještě s kostrčí, směle zakusuje do Kikila!:)
Když nám štamgast místní začátečnickou angličtinou vysvětluje, že: „His name is Kikil“, neudržíme výprsk smíchu. Andy je zřejmě hodně potěšen, že se jedná „jen“ o koleno Kikila, nikoliv o oblast sedací!
Auto na sulfurové Kavah Iljen na příští den objednáváme pro čtyři osoby u místního organizátora, který je unešen z o půl metru vyššího Andrease a nazývá ho Spidermanem.
Jako vždy je třeba vše zapít vychlazeným Bintangem, tentokrát u bazénu hotelu Palm. Tváří se jako luxusní, ale u dveří pokoje nás vítá vypasený vyplašený šváb.

Mezi sopkami

Jestli vám někdo řekne, že štěnice nemohou přežít vysoké teploty na rovníku, je to asi jako, že blechy psí na člověka nejdou. Jsem doštípaná v úhledných pěšinkách, tak jak to štěnice rozpoznatelně dokážou. Dostat se na Jávě z bodu A do bodu B tentokrát na autobusák nebývá problém. Zakrslý černý řidič zastavuje pomalu dopravu, abychom mohli přijít k jeho minibusu. Nadsazená částka nás už snad ani nepřekvapuje, smlouváme ji jako vždy dolů. Na autobusovém nádraží se schází milá skupinka evropanů - Holanďané, Francouzi, my a jeden němec Marcel, se kterým cestujeme ještě další týden. Vesnička Cemero Lawang je pokryta sopečným všudypřítomným prachem a nahoře oblékáme poprvé mikiny.
Jdeme s Marcelem na výlet přes kráter sopky a po schodech nahoru až ke kouřícímu průduchu Broma. Zvládáme to i s pískem mezi zuby i bez muly, kterou nám během výstupu každý domorodec nabízí. Šátek nebo kapesník jako rouška je nutností, prach zalézá doslova všude. Večer objednáváme skupinově jeep na ranní východ slunce a náročný den zapíjíme pivem Bintang, po kterém  je Peťa tak opojený, že se chce účasnit šplhu o bambusu s místními udatníky, kteří se o výhru této soutěže snaží snad hodinu:)

Economy class aneb jízda vlakem s „místňáky“

Od rána od 9:15 do 18:15 sedíme ve vlaku a jestli to někomu může připadat příliš nudné, níže malá kulturní ochutnávka.
1. Vlak není klimatizovaný! Potíme se tedy...víte kde všude...
2. Jsme jediní bílí pasažéři, tudíž zvědavé pohledy cestujících jsou nepřetržité.
3. Ve vlaku to místy vypadá jako na tržišti, na koncertě a v cirkusu dohromady. Prodejců je několik desítek a je možné zakoupit hřebeny, vařečky, leporela, kuřata, rýži v banánových listech, krabí brambůrky, nápoje v igelitových sáčcích s brčkem, větvičky s burskými oříšky...
Několikrát nám na sedačku přistanou noviny (nevadí, že neumíme indonésky, nemá cenu vysvětlovat, tiše kooperujeme). Občas někdo zamete celý vagón nebo rozpráší vonný sprej u každé sedačky a pak s pytlíkem od chipsů vybírá poplatek. Za celou cestu slyšíme hrát početné zastoupení místních muzikantů a vybírání drobných za dvě minuty poslechu se opakuje znovu.
4. Přisedává si k nám mladá muslimka Ishma a ptá se kam jedeme a že její přítel Unk by nám mohl poradit. Vytahuju mapy a průvodce a už se k nám stěhuje i Unk. Procvičujeme angličtinu po zbytek cesty a dovolujeme si  se svolením hladovějícího Unka jíst a probírat oslavu Vánoc a konzumaci vína! A to vše ve jménu Aláha!!!

V Probolingu, kam po setmění dorážíme, jsme exotickým vyrušením. Všichni si na nás ukazují, troubí a děti na nás ve tmě volají:"Good morning". Mladíka v hotelu se ptám, ať nám na mapě ukáže autobusové nádraží a v kolik, že to ráno jede. Chvíli zmateně krouží prstem po mapě, pak ho kdesi ustálí a vypadne z něj "přesvědčivá" věta:"Maybe, maybe seven, maybe." Napadá mě taky jedna:"Maybe never."

Postřehy z Yogyakarty

Sultánův palác – Kraton – nás příliš neohromuje a sami se nabízíme rikšovi k odvozu na místní tržiště. Samozřejmě smlouváme jízdné na půlku. Slepnu z batiky, hluchnu z neustálého švitoření a blednu ze zápachu tlejícího masa. Alespoň pro mě se kazícího. Místní vesele nakupují a pak ho s láskou připravují turistům k obědu.
Se skupinkou francouzů, které náš řidič vyzvedává u luxusního hotelu, jedeme na prohlídku dalšího templu – Boroboduru. Vstupné pro místní = 7.000rp (14 Kč), vstupné pro bílé tváře s turistickou přirážkou = 127.000rp  (260 Kč). Jako bonus k tomu malá petka vody batikovaný sarong (šátek) kolem pasu, který musíme ale na konci vrátit.
Okolní otravní prodejci jsou jako mouchy. Odmítáme pohledy, píšťalky, sošky Budhů a čínské slamáky a posloucháme průvodcovy pohádky o reliéfech chrámu.

Příliš mnoho pohledů

Druhý den ráno nám budík důrazně připomíná, že časový posun neoblafnem. K snídani si dávám ledový mango shake a před bistrem se ke mně přibližuje asiat s rentgenujícím pohledem, úsměvem od ucha k uchu a pokřikem: "Haleluja! Haleluja! Where are you from? What´s your name?" Odpovídám "Čeko" a suverénně kráčím do metra s lahodným nápojem. Zastavuje mě kontrolor bezpečnosti zavazadel s dalším důrazným rentgenujícím pohledem, tentokrát méně příjemným. Hrozí mi pokuta za konzumaci shaku v metru! Snažím se brčkem rychle vysát zbytek obsahu tekutiny v kelímku, ale týpek v uniformě o dvě hlavy menší než já, zjevně není spokojen a ukazuje poplašeně na bezpečností kamery nad našimi hlavami. Procházím tedy turniketem zpátky před vchod do metra, řádně a zákonně dokončuji pitný režim a vracím se za Peťou, který pobaveně čeká uvnitř. Pro jistotu už ani nežvýkám:)
Za dvě hodinky přistáváme na letišti v Yogyakartě, vyřizujeme si víza a trénujeme odmítací manévry na prvních naháněčích před letištěm. Peťa zjišťuje, že provezl kapesní nožík na palubě letadla. Po troše bloudění nalézáme minibudku - čekárnu - na místní autobus do centra a s místními nedočkavě přešlapujeme a následně se snažíme o co největší kompresi. Rvanice je velká, ti co vystupují to málem přes tlak nestihnou. I přes klimatizaci je v "bemu" (název všeho co jede a je to pro místní:) solidně dusno, a proto se sesouvám na baťoh dříve, než to se mnou sesune o zem. V sedě se opírám o spící muslimskou babičku. Ubytování nacházíme v baťůžkářské oblasti v centru. Odvážně zahajuji jídelníček kuřecím salátem s curry dresinkem a pro klid žaludku i nervů vše zapíjím slivovicí.
Před západem slunce si stíháme asijské MHD zopakovat a jedeme za město na prohlídku chrámu Prambananu. Za celý den se s námi baví asi stovka Indonésanů, pokřikujíc, kde se dá najíst, napít, vyspat, zakoupit zaručeně nejlepší batiku, které je Yogya plná. Na cestě zpět nás doprovází Aláhovi stoupenci a jejich modlící pokřiky a zpěvy, které se z mešit rozléhají ampliony široko daleko. Zapadá slunce a je čas se po celodenním ramadánovém hladovění nasytit.

Asijská aklimatizace

 Naši třítýdenní cestu po Indonésii zahajujeme v Singapuru, kde mi na imigračním pán přeje: "Happy birthday". Plánovaná časová aklimatizace zcela nevychází. V pronajatém pokoji totiž není okno, takže se "přirozeně" probíráme v jednu hodinu odpoledne singapurského času. Peťovi se první noc zdá, že ho honí němečtí policisté a utíká na lyžích a že v cizině přijal telefonní hovor za 800 Kč! Mně se první noc zdá, že nevím, kde spím a taky, že se snažím vybloudit z jakéhosi tržiště.
Uvědomění, že jsme v Asii přichází záhy. Recepční je přihřátý mladík s rezavým přelivem, sprcha je děsivá místnost s rezavou  židličkou (myji se pro všechny případy v botech). V indické čtvrti se Peťa diví, že konzumuje oběd pravou rukou dle pravidel a vedle jí Indi, černí jako bota, příborem. Je takové vedro a vlhko, že se nestačíme odpařovat. Vyhazuji pojistky v celé ubytovně a večer nemůžu usnout, tak místo ovcí přepočítávám indonéské rupie na české koruny.