pátek 30. dubna 2010

Čarodějnický odlet...

Po návratu z Havaje máme jen pár hodin na přebalení věcí letních na zimní. Našeho Voyagera vybavujeme lepší rezervní pneumatikou a po tom, co ho nacpeme všemi baťohy, spacáky a jídlem, můžeme v poslední dubnový den vyrazit. Michal nám hned po startu předčítá z průvodce, nálada je výborná, auto zatím po menších problémech (cukaní v převodovce a následný odtah pár dní před) jede. Jediné, co nám chybí, je trocha alkoholu, aby bylo čím se večer zahřívat:) To záhy napravujeme a ve Wallmartu (něco jako Tesco u nás) kupujeme nejen piva a vína, ale Martin se na tuhé kanadské zimy pojišťuje levně zakoupeným spacákem. Protože v něm ale následující noc a všechny ostatní přimrzá, vážně uvažuje o tom, že ho půjde do Walmartu zpátky reklamovat:)
Po nádherném celodenním přejezdu až do národního parku Revelstoke se ustavičně kocháme, přibrzďujeme na focení a zastavujeme na procházku u tyrkysově modrého jezera.
První čarodějnickou noc trávíme sice bez ohně v lese, ale rozehříváme se vínem a historkami ze života. Obzvlášť ta Martinova o tom, jak strávil několik hodin v srbském vězení, nás dostává do kolen:) V noci je zima a bojíme se medvědů. (O jednom se mi dokonce zdá!) Jo a strašně kvákají žáby:)

středa 28. dubna 2010

Těch tisíc mil, tisíc mil...

Máme najeto 1000 mil. Alespoň jsme rozhýbali téměř nového Dodge, který si do té doby najezdil jen 1761 mil! Doufáme, že těch pár offroad cest přežil ve zdraví a že v autopůjčovně nezjistí, kde všude byl :) Poslední den vstáváme pozdě, nakupujeme avokádo a papáji na tržišti, poleháváme na pláži, ale protože je zataženo, jedeme se před fastfood Panda připojit k netu a já prolézám obchody, což jsem pořádně neprovozovala už půl roku. Čekáme na letadlo, které nás neodveze zpátky do práce, jak to tak po dovolené bývá, ale na další cestování, tentokrát národními parky Kanady.

úterý 27. dubna 2010

Ráj číslo dvě...

Předposlední den podnikáme tříhodinový výlet k dalšímu údolí „Pololu“, které je o něco menší, ale stejně zelené. Protože jsme ranní ptáčata a stále tak trochu naprogramovaní na kanadský čas, máme ho úplně sami pro sebe. Přejdeme údolí (řeka naštěstí vyschla, takže tentokrát bez brodění) a vystoupáme na protější hřeben, abychom nakoukli do dalšího údolí, které je už opuštěné úplně. Cestou zpátky potkáváme spoustu lidí, kteří se jdou podívat na uhynulou velrybu, která leží na pláži. Pak už jen pláže, psaní pohledů a havajská pohodička.

prostě havaj

pondělí 26. dubna 2010

Cesta rájem...

Na ranní prohlídce Akaka falls jsme před sedmou úplně sami. Vyrážíme po východním pobřeží starou zarostlou cestou směrem na sever a odbočujeme na slepou silnici k „Waipio Valley. Tohle údolí je jedním z nejkrásnějších míst, co jsme doposud viděli. Po příkré silnici (hodně) sestupujeme 400 výškových metrů do údolí. Náš Dodge by se asi hodně zapotil. Průvodce tvrdí, že auta bez náhonu na všechny 4 nemají šanci, tak to radši ani nezkoušíme. Dole v zelené kotlině s vodopády míříme k černé pláži a ústí řeky, kterou musíme přebrodit. Oba jsme zmáčení až po pás, ale stojí to za to. Není to státem chráněné území pro nic za nic. Protože se nám odsud nechce, vydáváme se po neoznačené stezce do hloubi údolí. Procházíme leso-džunglí kolem soukromých pozemků a máme smíšené pocity z toho, jak přejdeme údolí na druhou stranu. Zahýbáme a několikrát brodíme a to jsme teprve na začátku. Rozhodujeme se porušit zákon (zase!), přecházíme oplocené pozemky a modlíme se, aby nebyl doma ani majitel, ani jeho pes. Potkáváme skupinku turistů přivezených do povoleného místa dodávkou, fotí jako o život a řidič nám radí, jak vybloudit z území pěti brody (bylo jich spíš 10 :). Nestačí se divit, že jsme si dovolili obejít údolí „trošku“ po svém. Místní se sem nastěhovali pro klid, ale je tu tak krásně, takže návštěva patří mezi povinnost každého turisty. Po zdolání 400výškových metrů (tentokrát nahoru) se vydáváme zpátky na západní pobřeží středem ostrova přes kovbojské městečko Waimeu (je tu zima a prší). Sjíždíme dolů k plážím a utváříme si vlastní názory, kde se nám líbí a kde je to moc vyumělkované. Západ slunce v Koně sice nestíháme, ale víno si za šumění mořského příboje náležitě vychutnáváme.

neděle 25. dubna 2010

Jak jsme viděli lávu...

Po příletu na Big Island jsme si koupili průvodce, hned po květinovém náhrdelníku – nedávají ho zadarmo, jak si každý myslí.
Jako správní Češi jsme se rozhodli pro několikahodinový trek džunglí k okraji sopečného kráteru Puu Oo zakázanou cestou (je zakázaná jen z toho důvodu, že je za hranicí národního parku). Cestou nás doprovázely cedule zákazů v protikladu s fáborkami označujícími cestu (Asi došli k závěru, že je lepší to tam označit, aby pak nemuseli nikoho hledat). Já se cestou tedy bojím už jen divokých prasat, jejichž stopy se v bahně několikrát zjevují. Na vrchol kráteru se díky zatuhlé ostré zdi lávy nedostáváme, ale z okraje pralesa jsme svědky valících se sloupů sírových par ze tří sopečných průduchů. Začínají nad námi kroužit i 4 vrtulníky, tak se asi něco děje. Zpáteční cesta džunglí se zdá delší a sázíme se s Peťou, za jak dlouho dojdeme k autu. Vyhrál, protože se díval na GPS! :) Jeho odhad byl dřívější, takže jsem se rozhodně nezlobila!
Odpoledne přejíždíme na jihovýchodní stranu ostrova k jedinému potenciálnímu místu, kudy v posledních letech může proudit láva. Něco se opravdu děje, protože všude je spousta rangerů v oranžových vestách a cedule zákazů. Chvíli nervózně postáváme u pásek s nápisy „No entry“ a pak „entrujeme“ do zakázané zóny. Peťův sen je vidět lávu v tekutém stavu, můj vidět ho s rozzářenýma očima, což následuje, když se klackem porýpe v červenočerné zkáze. Okolo občas nějaký strom hoří, nad námi začínají kroužit vrtulníky, víme, že to od rangerů schytáme. Naprosto omámení adrenalinem se vracíme zpátky za zábrany, kde se podělíme o nevšední zážitky se závidícími turisty, kteří se chovají na rozdíl od nás dle zákonů. Ranger nás sice neseřve na dvě doby, ale autoritativně naznačuje, že pokud nejsme výzkumníci lávy s povolením a plynovými maskami, nemáme tam co dělat! Tak napůl se ze zdvořilosti zastydíme a mažeme k autu, než nám napaří pokutu. A to v průvodci psali, že dřív uvidíme Elvise než tekoucí lávu :) Jedeme svůj adrenalin popustit procházkou k černé pláži hned vedle lávových polí a svou drzost odměňujeme koupačkou v horké lázni a návštěvou McDonalda. Jako můj trest beru, že nemají zmrzlinu. Dnešní poslední plánované spaní v autě je na parkovišti s výhledem na vodopád „Akaka falls“ Peťa porcuje kokosa, abychom mohli vyjíst dužinu, a zvědavé fretky čekají opodál, co na ně zbyde.


nejaktivnější sopka na Hawaii a její Láva :)


nejaktivnější sopka na Hawaii a její Láva :)

sobota 24. dubna 2010

Výjezd na dvě nejvyšší hory světa...

Na dnešní den se řádně připravujeme. Nejdříve se navitamínujeme papájou a ananasem (tentokrát nad igelitovými sáčky, aby to nekapalo) a chladíme vodu a piva před přelomovým výjezdem na Mauna Lou a Mauna Keu, které růstem ze dna oceánu převyšují Everest. Za necelé dvě hodiny nastoupáme asi z 5 metrů nad mořem do výšky 4200m bez přípravy. Uši zaléhají, hlava duní, ale pohledy dolů na lávová pole a jednotlivé kužely průduchů sopky berou opět dech! Na každé ze sopek se nachází observatoře, fičí tu vítr a ani se nedivíme, že tu probíhal výcvik kosmonautů z Apolla! Odpoledne už relaxujeme prohlídkou vodopádů, Lava Tree National Parku a koupačkou v lávou vyhřívané nádrži u oceánu. Až do západu slunce. I McDonald jsme stihli :) Dnešní spaní je opět v autě na zakoupené rohoži, která nám smrdí jak žrádlo pro kočky. Další, co smrdí, jsou nedaleké záchodky. Ráno zjišťujeme, že to co zavánělo, bylo zdechlé divoké prase asi 4 metry od našeho auta!

Cesta na vrchol Mauna Loa


Cesta z vrcholu Mauna Loa


Na vrcholu Mauna Kea

pátek 23. dubna 2010

Hrajeme si na vulkanology...

Po jednom dni a noci zjišťujeme, že ...
1) Kufr je krátký a nohy nejdou natáhnout.
2) Střecha je moc nízko, takže se ustavičně boucháme do hlavy.
3) Výhled z auta je omezený i pro vysoké lidi, natož malé asiaty a Havajany.
4) Je černé, takže do něj a do nás!! praží slunce (díky vědě za klimatizaci).
Ale jsme samozřejmě rádi, že máme něco, s čím jsme mohli po největším z havajských ostrovů urazit tisíc mil (nekecáme :)
Dnešní den jsme strávili ve zdejším Volcano National Parku, což byl taky jeden z největších důvodů, proč jsme si vybrali z 8 havajských ostrovů ten největší, nejmladší a neustále rostoucí! Nachází se tady největší sopka na světě Mauna Loa (4169m.n.m.) (celková výška 10km, základna o průměru 120km), světově nejčinnější vulkán Kilauea a taky nejvyšší sopka a zároveň hora na světě Mauna Kea (A Everest se může jít schovat) Základna Mauna Key je totiž na dně oceánu a dohromady měří 10205m! (nad vodou čouhá „jen“ 4205m)
Další raritou je 11 ze 13 klimatických zón, které jsme tu postupně vyzkoušeli. Od pouště po sub-arktickou zónu! Po pár kilometrech se vše vystřídá s pralesem.
Ve Volcanicu jsme se prošli až na dno kráteru Kilauea Iki. Z lávových prasklin dýmal po dešti kouř, jak se stále teplá láva chladí. Protože na treky vyrážíme s Peťou zásadně ráno (odpo jsme lenošní), měli jsme celý kráter a sopečný tunel úplně pro sebe.
Po „Craters Road“ jsme se dostali autem až k oceánu a lávou přerušené silnici. Tolik lávových polí, kde hrají barvy od černé po hnědou a červenou, už asi v životě neuvidíme. Bralo nám dech, jak se každý rok ostrov mění po neustálém proudění lávy.
Na další procházku po „Devastation Road“ je krásně vidět, co udělá láva, když neteče, ale létá vzduchem. Na zasaženém území zbyde jen sopečná poušť.
Jako správní auto-turisté se držíme průvodce a navštěvujeme ještě 20km „Scenic Road“, jakési lávové díry po spálených stromech a závěrečný McDonald, kde si Peťa tento den a i ty zbývající :) dává po 1 dolaru McDouble, Cheeseburger a McChicken a já zmrzlinově šejkuju :)


Kilauea Iki kráter

čtvrtek 22. dubna 2010

Pláže, vítr, želvy a trocha historie...

Po ranním dešti ve Whistleru, odpolední zimě ve Vancouveru, klimatizaci na letišti a v letadle, jsme byli rádi za „trochu“ toho tepla a vlhka na Havaji. Už v sedm večer při přistání, byli někteří z nás (já :) zralí na spánek. Přece jenom další tři hodiny časového posunu dají zabrat :)
Naše první ráno v havajské Koně (hl. město ostrova Hawaii=Big Island) jsme strávili procházkou podél pobřeží a malých zavřených obchůdků (Havajani spí trochu déle a v šest ráno se procházíme jen my + další turisté z východu, co si na časovou změnu teprve zvykají :) V marketu kupujeme 6 papájí za 2 dolary a ananas za 3 a následně vše zařezáváme, krájíme a konzumujeme nad umyvadlem. Jak u toho upatlaně vypadáme, asi nemusím detailně popisovat :) Po stylové snídani vyrážíme naším na týden půjčeným autem (Dodge Caliber = pěkně blbé auto!) na jižní cíp (nejjihozápadnější celých USA) Je tu pořádně větrno, až se stromy klaní k zemi a my máme co dělat, abychom nezahučeli z útesů.
Po cestě míjíme zátoky a památné místo původních Havajanů s vyřezávanými totemy. Nocujeme v autě poblíž černé písečné pláže s želvami a jedním bezdomovcem :)

Aloha...

V havajském ráji by byl hřích mít mobil a internet, což jistě všichni uznáte, takže články budou na blogu trošku se zpožděním. Aktuálně však několika větami přiblížím celkový stav našich těl a duší, abyste se víc těšili:)
Ze zdejšího převitaminovaného ananasu naskakuje krupička na patře...
Láva se může hýbat, i když vypadá ztuhle!!!...
Nelezte na soukromé pozemky a přes cedule zákazů...víme, o čem mluvíme:)
Ptáci tu před auty neulétávají, ale utíkají...(všichni)
McDonald je nejlevnější, jsme tam jako doma...
V autě, ve kterém nemůžeme natáhnout při spaní nohy, spíme maximálně dvě noci za sebou...
Jaro, léto, podzim, zima, poušť, step, džungle, moře, hory, vítr, vedro...all inclusive here:)
Těšíte se????

neděle 11. dubna 2010

32. Kupování auta „po kanadsku“...

To se jednou dalo pár chytrých hlav z ČR dohromady a vyšla z toho koupě auta! Pro cestování to vychází daleko úsporněji, než kdybychom si vůz pronajali, a navíc většina půjčoven omezuje možnost najetých kilometrů a vjezd do USA. Na Aljašku snad neobětuje auto jediná půjčovna!!! To stojí za zamyšlení:)
Představa byla jasná. Něco levného, prostorného a spolehlivého. Provedení bylo už daleko složitější, ale během jednoho dne vyřešené. Do Vancouveru jsem původně s Petrem, Michalem a Martinem, se kterými  ODHODLANĚ HODLÁM:) cestovat, vyrazila s tím, že mě vysadí na nejbližší nákupní ulici. Realitou bylo, že jsem s klukama prohlížela auta v podivných bazarech a dost se u toho bavila.
V prvním nám chlápek nabízel minivan za 2500 dolarů kanadských + 200 dolarů za zpracování papírů. V druhém jsme se od postaršího pána dověděli, že papírování je za moment a je hřích si za něj něco brát. Ovšem starý Ford se zamlženými předními světly a jehličím v interiéru nás nepřesvědčil!
Dalších pár zastávek jsem zůstala v zapůjčeném jeepu, abych venku neumrzla a čekala na kluky, kteří se vraceli (taky zmrzlí) bez autoúlovku.
Jedna z posledních zastávek byla ta nejúspěšnější. Hoši, celí štastní, nalezli Plymouth Voyagera z roku 1998 a partička korejských majitelů nám přislíbila cenu 1500 dolarů. Auto právě přivezli, nebylo ještě umyté a zkontrolované. Po zkušební jízdě jsme si byli téměř jisti, že nás asiati nevidí naposled.
Museli jsme se ale přesvědčit ještě v dalších dvou bazarech. V prvním to vypadalo dost zpustošeně a nad boudami z vlnitého plechu Martin prohlásil, že tady už muselo být zavražděno hodně lidí:) Borec s baretem na hlavě mumlal cosi o tom, že si auto, kterému hned po vyjetí na zkušební jízdu přestal jít tachometr a šramotily ložiska, můžeme klidně pár dní před Aljaškou vyzkoušet, že ho pak popřípadě od nás zpátky vykoupí.
V autobazaru těsně vedle toho předchozího nám 900 dolarů za krásný Dodge Caravan přislo dost málo, ale na dotaz, jestli s autem není něco v nepořádku, nám pofidérní majitel odvětil, že „transmission OK“. Když to zopakoval ještě dvakrát a při nastartování motor v autě podivně řval, zkonstatovala jsem dokonce i já:), že něco není v pořádku!
Vítězem se stal původní asijský bazar, kde nás chtěli obrat o 120 dalších dolarů za vyřízení papírů. Házeli jsme na sebe s klukama pohledy a česky se bavili, že to ale předem borec neřekl a že jsme se ptali. Korejci zase po korejsku mezi sebou. No sranda. Nakonec zlevnil na 60 dolarů za paperwork a auto bylo naše za 1500 dolarů + 12% daň. Protože tu existuje jen jedna autopojišťovna, ceny jsou fixní a většina bazarů pojištění rovnou pohodlně vyřizuje. Což jsme se přesvědčili vzápětí, kdy třetí z korejců dovezl Peťu do banky pro speciální formulář, aby se z bankovního účtu mohlo automaticky strhávat pojištění každý měsíc.
Tak a teď se modlíme, aby auto bez újmy vydrželo těch několik tisíc plánovaných kilometrů!