čtvrtek 31. prosince 2009

18. Totální nasazení...

Posledních několik dní trháme v práci rekordy v počtu strávníků, v naběhaných kilometrech po kuchyni a v množství připravených pokrmů. Jeden den dokonce ani nezbyly left overy a Peťa neměl po dlouhé době sendvič k večeři:)
Začalo to už den před Vánoci, kdy jsem měla volno. Jen co jsem vyjela vlekem na kopec, s úmyslem ho několikrát bez úhony sjet, volala mi manažerka Rendezvous Christine, že by potřebovali přes oběd pomoct...každá koruna (dolar) dobrý, tak jsem lanovkou Peak to Peak přesvištěla na protější kopec (za 11 minut!!) a tvářila se mile na zákazníky, kteří se zjevovali bůh ví odkud. Směna se protáhla až do čtyř, kdy jsem s námahou obula lyžáky a z práce tentokrát sjela těch pár kilometrů na lyžích. Téměř poslepu, už se šeřilo! Následující dva týdny pracujeme 6 dní v týdnu, takže relax přijde asi až v lednu.
Whistler je teď naplněný lidmi z celého světa, hlavně asiati potřebují všechno vidět, vyfotit a neustále se ptají srandovní angličtinou co je v tom a tom jídle a jak to vypadá a jestli by mohli dostat nejdřív ochutnat!!! A to teprve jak jsou zklamaní, když něco dojde a hot line nestíhá zásobit. Jedna Japonka čekala na kuřecí polévku i čtvrt hodiny!
Ve městě je taky blázinec, všichni nakupují, popíjejí a žije to tady jako nikdy předtím. Lanovka, která má midstation u našeho ubytování jezdí do osmi do večera, aby se turisté mohli dostat do horního Coca cola tube parku, kde se může člověk povozit na gumových kruzích. Nám z toho plyne báječná výhoda. Nemusíme čekat dole na bus nebo supět po sjezdovce nahoru, ale vezeme se domů pěkně v kabince:)
Peťa v práci několikrát přesčasoval i o hodinu a víc a z úpravy vázání má už namožený ruce, stejně jako já ze zvedání krabic a věčného přenášení.  Večer u filmu si dlaně navzájem zprovozňujeme do předchozí citlivosti:) Tohle turbomyší pracovní nasazení se pomalu chýlí ke konci a bude lip:) Nebo aspoň jako „původně“???

pondělí 28. prosince 2009

17. Budíček ve dvě ráno...

To si takhle jednou v noci někdo opékal tousty, asi usnul a díky tomu vyhnal na čerstvý vzduch celý barák! Ve dvě začal pískat poplašný alarm a my s Peťou mysleli, že se nám to zdá. Z tohoto omylu nás vyvedly až holky švýcarské, když na nás dvakrát zabušily, že musíme všichni ven. Peťa otužile vyběhl z pokoje v šortkách, že na sebe hodí jenom bundu, tak ho holky vykázaly zpátky, že to hromadné venkovní větrání bude možná probíhat i půl hodiny. Dojeli hasiči, vypnuli upískaný alarm, zkonstatovali, že nikde ani nikdo nehoří a že se můžeme v klidu odebrat na ubikace. Jsme tady naprosto v bezpečí! Dobrou noc:)

sobota 26. prosince 2009

16. České Vánoce pod kanadským nebem...

Ráno jsme se probudili do polojasného dne, a po troše skypování s našimi nejbližšími, jsme v pěti lidech vyrazili na ježíškovskou lyžovačku. Užívali jsme sluníčka, nádherných výhledů a rychlého sněhu. Na mě až moc:) Čtyřhodinové sjezdování jsme završili kotvičkovým výjezdem skoro na samý vrchol Blackcombu, ke skalám jsme se v přeskáčích dobelhali v hlubokém sněhu pěšmo a dolů sjížděli lyžmo (někteří traverzovali:) z prudkého kopce hlubokým prašanem. Celkový devíti-kilometrový sjezd až před naši ubytovnu, zčásti i lavinovým údolím, naše nohy vydržely jen proto, že už pár kopců za tuto sezónu absolvovaly.
Po příjezdu jsme se s Peťou pustili do ochutnávání salátu, který jsem vyrobila předchozí den. Chutnal stejně jako doma od mamky, jen byl víc nažloutlejší díky francouzské hořčici. Při tom neustálém konstatování, jak moc se povedl, jsme chuť podpořili ještě bílým vínem a pak málem usnuli u filmu z toho čekání na velkou noc. V sedm hodin jsme zamířili do budovy číslo 1 a v osmi lidech testovali další čtyři druhy salátu. Dezertem (štrůdl po kanadsku a rozkrájené muffinky + moje zkaramelizované rohlíčky, prý nemám říkat připálené:) jsme v našich žaludcích rozpoutali bouři až do následujícího dne a trávení neurychlili ani decilitry vína, kterých bylo....hmmm....moc!:)
Po této přežírací akci jsme navštívili asi 20 zbylých přejedených Čechů, kteří už dohodovali taky, přesto můj kyblík zbylého salátu, který jsem hodila do placu, nezůstal netknutý.
A ta rána...a ta rána...když člověk musí druhý den do práce...



středa 23. prosince 2009

15. Základní lidskou potřebou je strava...

První týden ve Whistleru, kdy jsme s Peťou ani jeden nepracovali, jsme nakoupili jako křečci do zásoby základní potraviny pro přežití – těstoviny, rýži, tuňáky, polévky v konzervách a pytlících, máslo, jejich toustový chleba (po tom českém se nám stýská a duši bychom zaprodali i za malou patku:) jogurt, horkou čokoládu a máslo. Fantazie na stále nové kombinace a chuťové variace nám po pár dnech došla, tak jsme postupně dokupovali cokoli, co se vyskytlo ve slevě. A po pár týdnech jsme to sabotovali úplně a hýčkáme si chuťové buňky i pivem, vínem a já konkrétně kyblíkama zmrzlin. Jednou jsem vezla tu čtyřlitrovou porci na vleku a vedle mě seděl instruktor lyžování ze Švýcarska, který se smál nad mou poznámkou, že jsem ve Whistleru 5 týdnů a tenhle kyblík si vezu do mrazáku už potřetí:)
Je třeba se po tak náročné práci odměnit! K tomu přispívají i tzv. „left overy“, které si nosím z práce domů, když tedy něco zbyde. Ze zdravotních důvodů nesmíme odnést žádné zbylé maso a těstoviny, a nebo tam musí být dobrý okecávač, který udělá na supervisora smutné oči. Jako třeba Josh z Austrálie, díky kterému jsem si domů jednou odnášela i ryby i těstoviny...a protože já mám jídlo zdarma v práci, Peťa má chuťové pohárky obohaceny o sendviče, pizzu, záviny k snídani,....cookies a muffinky mi nechavá:)

14. Kanadští čepičáři...

Fenomén zdejších početných čepičářů jsem objevila až tady a nelze ho neokomentovat:) Tito jedinci se navenek projevují zcela normálně až na to, že mají na hlavě neustále trčící vlněné čepice, které nesundají ani v místnosti. Někteří mají čepky tak vychytané, že ladí s barvou trička nebo kalhot. Borec na včerejší party měl na hlavě sobí čepici s očima a ušima. Pravda, někomu je zima i v baru, ale u některých tahle image zachází daleko, jako například u jedné dívčiny v tílku! se shrnutou teplou pokrývkou hlavy. Ladila s tílkem:)....Hlava prostě musí zůstat v teple!!!

13. Krocan číslo 2...

Protože o kanadských vánocích není krocanů asi nikdy dost, rozhodla se Rendezvous, že se sejdeme kolektivně na Jamaica party v klubu Merlin´s tentokrát už ale za svoje úspory! Krocan zase nezklamal, ale opět nijak neohromil. Asi jsme my Češi větší závisláci na kapru než si myslíme (někteří:) V ceně bylo taky neidentifikovatelné pití, nejspíš baileys s mlékem a ledem, a další kupónek na pití mi kdosi podstrčil. Za něj jsem vyinkasovala rum s kolou. Další panák pak přistál na stole od našeho supervisora Branta a alkoholové promile vesele stoupaly podpořeny skleničkou vína, kterou jsem si dala před odchodem z bytu:)
Hlavní cenou večera byl zájezd na Jamaiku pro dva. Bohužel v užším seznamu 50-ti vylosovaných lidí jsem se na velké obrazovce nenacházela a tak jsem se vymotala nahoru po sjezdovce do postele. Peťa má tu samou Jamaica party dnes večer, takže šance odletět do  teplých krajin stále je:)

úterý 22. prosince 2009

12. Peťova práce pod mým drobnohledem...

Protože tohle je náš společný blog, nemůžu vynechat hlavního tvůrce fotografické a jiné designové úpravy těchto stránek. Jak už zaznělo v jednom z předchozích článků, Petr se v rentalu (půjčovně) rapidně zdokonaluje v anglických přízvucích díky svým kolegům z různých světadílů (Nový Zéland, Austrálie, JAR, Anglie). Přibylo pár nových kousků plus jeden další Čech, který znemožňuje rychlejší progresi mluveného slova:)
Každý den Peťovi závidím, že seběhne jenom kousek sjezdovky, sejde po schodech ve velké budově a je v práci, zatímco já musím postupně umrzat na vleku:(...:) Za ty týdny, co tu trávíme, se z něj stává dokonalý seřizovač lyží a protože jsem ho několikrát viděla v akci, lidi nemůžou narazit na nikoho příjemnějšího a ochotnějšího v celém Whistleru. (Doufám, že mi to graficky nepoupraví:) Lidi jsou ale různí, a tak si každý si projde občas situací, kdy by někoho vyhodil, neobsloužil, neusmál se nebo se naopak zasmál moc nad blbostí některých jedinců...
Například jedna paní, říkejme jí „snobka“, si po vypůjčení lyží horlivě nárokovala úschovu svých věcí a to zadarmo, a když jí Peťa vysvětloval, že to tu není standartní a že má použít schránku za 8 dolarů, hystericky prohlásila, že se jí to po celém světě ještě nestalo, že je to vrchol (na ten si asi ten den nevyjela:). Roztrhala smluvní papíry k vypůjčení lyží a odkráčela! To bylo o té části „zasmát se nad blbostí některých jedinců“:)
K psychicky napnutější situaci dochází taky denně u malých dětí, které se při zkoušení lyžařských bot zabendí a i přes všechny donucovací metody rodičů nehodlají do boty vlézt, natož říct, jestli jim sedí nebo ne. To potom tráví Peťa nekonečným přesvědčováním, že ta bota je akorát a že větší bota, do které by se líp lezlo, je potenciálně nebezpečná při sjezdu.
Aby toho nebylo málo, najdou se i tací jedinci, co ví všechno, jako „náš“ kofila v kuchyni, a radí rentalistům co a jak, a že jsou dost zkušení lyžaři, a že chtějí ty a ty lyže a tu a tu délku a že by si to nejradši seřídili sami a že očekávají nejvyšší standart...
Jiná sorta lidí vnímá akt půjčování lyží a snowboardů jako ryze otrokářskou práci, kterou vykonají rentalisté od výběru náčiní po obouvání a zavazování bot. Takový jedinec si jen sedí, zaměstnanci okolo něj běhají, a on jen „tlačí“!, „netlačí“!, „chci širší, větší,menší, míň odřenější botu“ a když je nespokojený, dá to náležitě vědět svým zkřiveným obličejem...
Další raritkou jsou národnosti, jako třeba Čecho-kanaďanka původem z Brna, která při pohledu na Peťovu jmenovku, dolovala z paměti slova jako ahoj a jak se máš...po těch letech už s kanadkým přízvukem. Nebo rodinka Kuvajťanů, co si helmu zkoušeli, aniž by sundali šátky!

čtvrtek 17. prosince 2009

11. České vanilkové rohlíčky z kanadských surovin...

Protože tady v té zasněžené Kanadě necítíme s Peťou tu pravou vánoční náladu, kterou jde chytit asi jen v Čechách, rozhodla jsem se, že navnadím alespoň naše čichové a chuťové buňky výrobou vanilkových rohlíčků. Otázkou bylo, jak se výsledný výrobek povede bez české Hery a moučkového cukru, který tady věřte nevěřte nemají!!! Ten nejjemnější cukr, co se tu dá sehnat je tzv. icing sugar, který taje a dočista se vsakuje do rohlíčku bezprostředně po kontaktu s ním. Posledním zádrhelem při nákupu počátečních ingrediencí byl lov na mleté mandle. Po dlouhé procházce po obchodu jsem zkonstatovala, že si budu muset vystačit s mandlovými lupínky, které následně rozdrtím sama.
Výsledek? Těsto jsem nechala odpočinout v lednici do druhého dne a ráno se mi z drobivého čehosi přeci jen podařilo vymodelovat na plech rohlíčky. Ve společenské místnosti, kde je společná trouba pro patro, jsem je ponechala jejich osudu v lehce nakloněné rovině (plech měl špatný rozměr). Po 15 minutách mi to nedalo a spodní ohřev jsem přepnula na horní, protože pár jedinců začalo zespodu lehce černat. Nakloněná rovina způsobila, že se další kusy spekly dohromady a tak jsem je kartou na otevírání našeho pokoje lehce oddělovala. Výsledné patvary jsem ze zoufalství zamaskovala obalením v moučkovém a vanilkovém cukru a ty, co se nedaly vylepšit, jsem jednoduše snědla. Když pominu tvar a to, že mi mezi zuby občas křupl nerozdrcený kousek mandle, dílo jsem zhodnotila pozitivně a dokoupila chybějící přísady na další pokus:)

úterý 15. prosince 2009

10. Vánoční party po kanadsku...

Večer vyrážíme všichni zaměstnanci restaurace Rendezvous na povinně dobrovolný vánoční večírek do stylové hospody Dusty´s. Dostáváme od manažerů tři kupóny na barovou objednávku, která se vztahuje jen na pivo, víno a cider. Panáky nepovoleny nebo jen za své finance, asi nás nechtějí  zdravotně vyřadit z pracovního procesu, do kterého většina z nás druhý den opět nastupuje. Vaří pro nás supervisor Adam (a my se divili, kam se odpoledne vypařil z Rendezvous), pomáhají manažeři , dokonce i kofila! Menu je vánoční, kanadské a moc nám chutná, i když na našeho kapra s bramborovým salátem nemá. Tady za oceánem ho nahrazují krocanem, dušenou šunkou, nádivkou a šťouchanými  bramborami. Jako dezert si vychutnáváme dýňový koláč (pumpkin pie) a shots, což je baileys s jegermeisterem a šlehačkou. Do toho tři sklenky vína na kupóny a žaludek má co dělat:)
Všichni se dobře bavíme a po vypitých dávkách čile konverzujeme. Mnozí z nás jsou téměř nerozpoznatelní, stačilo jen sundat pracovní hábity a čepky a vystrojit se. Obzvláště černošky z Jihoafrické Republiky na vysokých podpatcích jsou nepřehlédnutelné.  Já trávím večer v pohorkách, nic jiného tu nemám (kromě lyžařských a snowboardových bot a pantoflí:). Matu akorát výměnou brýlí:)
Nočním busem se přesouváme zpátky do Whistleru s plánem utančit se v Tommy´s Africa Baru. Před vstupem, jako všude jinde, stojí dvojice hlídačů, kterým nestačí jen jedno z mých ID (Identification Card) a na tom taky pohořím, protože pas a kreditku jsem pro jistotu nechala doma:( Dáša solidárně odchází se mnou a tak je nám aspoň o trošku míň špatně následující den v práci. Za opičí stav můžou beztak určitě vlekaři, kteří zastavují to ráno vlek nějak podezřele častěji a pořádně s námi houpou:)

sobota 12. prosince 2009

9. Dočasné?? přeřazení z „hot line“ na „front line“...

Všichni pracovníci musí umět zaskočit všude, takže si vyměňujeme pozice v kuchyni a začíná tak trochu zmatek v organizaci a rychlosti. Jdu do první linie čelit přáním zákazníků, kterých je...móóóóc a bude ještě víc... přípravu vajíček sleduji z povzdálí a tentokrát jsem to já, kdo řve do kuchyně objednávky a pořád po hot lineňácích něco drze chce, aby se uspokojil  apetit náročných lyžařů. Ty, kteří se necítí po ránu na vajíčka, párek, opékané brambory, toust a slaninu, můžu ještě uctít ovesnou kaší s borůvkovým kompotem nebo vaflí se šlehačkou...tím naše nabídka končí a pokračuje u dalšího stanoviště  s nabídkou muffinů a cookies...
V 10.30 se strhne zběsilá výměna snídaní za polotovary k výrobě Tacco salátů a Fajitas. Všechno se udržuje nad horkou vodou teplé, takže se občas o páru pěkně popálíme, ale nemáme čas to řešit, zákazníci nedočkavě čekají!!! A někteří to nezapomenou zdůraznit. Pak už zhruba tři hodiny otázek typu chcete to s rýží a fazolemi? Trochu sýra, jakou omáčku? A co máte za omáčky, ptají se nazpátek zákazníci. A můžu dostat víc zakysané smetany, a můžu dostat víc masa, a jaké maso máte a jaké je nejlepší a můžu ho vidět...a víte co, já si dám nakonec polívku, a jaké dnes máte? Jé a vy nemáte dnes houbovou??:( Od zbláznění kousek, takže to řešíme přepnutím do robotického režimu a všechny dotazy ochotně zodpovídáme, přání plníme a snažíme se, aby naše úsměvy byly pokud možno nefalšované a co nejmíň křečovité:)
Pak se kolikrát fronta nedočkavců zadrhne na tom, že si jedinec na řadě ne a ne vybrat. Nebo je někdo alergický na lepek či mléčné produkty a hodlá s námi řešit, co si vlastně má dát, aby mu to nezkazilo zbytek drahé!!! dovolené. No není lepší potit se u grilů???:)

středa 9. prosince 2009

8. Cestování do práce při -20°C...

Začíná pětidenní boj o život na vleku při extrémně nízkých teplotách. Všichni měníme své sněhulácké vzezření za ještě víc sněhulácké a jezdíme zabalení až po uši. Někteří nasadili i lyžařské brýle, aby se vyhnuli mrazivému vzduchu a poryvům větru. Já to řeším šálou a baťohem před obličejem a psychickým obrněním, které začíná už dole u vleku. Nahoře vystupujeme jako kusy ledu s nehybnými prsty na rukou, které nezachránily ani rukavice, sundáme vrstvy oblečení v minišatně a rozmrzáme vevnitř u horké čokolády a nad grilem:) Všichni konstatujeme, že kdyby nám neplatili 8 dolarů za cestu vlekem, bylo by to na stávku!!:)

úterý 1. prosince 2009

7. Moje osmihodinová kariéra v McDonaldu...

To jsem takhle jedno odpoledne dostala nápad, že bych mohla jít Dášu doprovodit na její domluvené školení do mekáče a při té příležitosti se zeptat, jestli nenabírají další lidi na částečný úvazek. A nabírali. Tak jsem rovnou zůstala, poslouchala manažerku, která při mluvení žvýkala, vyplnila formuláře a domluvila si směny. Byly dvě a u tohoto počtu jsem zůstala. Ne, že by se mi nelíbilo, že máme jako zaměstnanci 50% slevu na jídlo a pití zdarma, ale organizace bandou usměvavých filipínských manažerů byla žalostná. Jednali s námi s Dášou jako kdybychom neuměly do pěti počítat. Spoustu věcí, jako například která krabička patří k čemu, vysvětlovali pomalu jako projekt k výstavbě nového Mc podniku, ale jejich nejdůležitější počítačově řízený systém objednávek zestručnili co to šlo.
Zpočátku jsme se tomu smály a nezapomněly vypít spoustu horké čokolády zadarmo, ale když jsem si při školení jak vyrobit ty a ty burgery (zdály se ještě menší), nevzpomněla skoro ani na jeden postup, protože jsem si zapomněla vzít svojí koncentraci, ptala jsem se sama sebe, jestli je to ten pravý „second job“. Asi nebyl, ale zkušenost se vždycky hodí. I když nevím, jestli osmihodinová:)
PS: Do budoucna hledám na netu pozice uklízečky:)

pátek 27. listopadu 2009

6. Prázdniny končí, musíme pracovat...


Na svoje pracoviště v restauraci Randezvous se jedu poprvé podívat ve středu 25.11. Cesta do 1850 m/nm trvá asi 20 minut s jedním přestupem na druhou lanovku, která už není krytá plexi zástěnou, takže nahoře vylezeme zmáčení, když prší, vyfoukaní, když fičí vítr, zasněžení, když se sypou vločky jako dlaně, vymrzlí, když je deset pod nulou nebo naprosto uchvácení, když vychází sluníčko a osvětluje vrcholky hor...
Před osmou hodinou už fasujeme bílou košili (se zapranými fleky od omáček a jiných pokrmů), černé kalhoty mrkvového střihu (když nezbyde M-ková velikost bereme za vděk XLkem) a bílou čepičku. Takhle vymustrovaní odcházíme do kuchyně, kde si „odpíchneme“ směnu. Já jsem, jakožto „Food Server“, přeřazena dočasně na „hot line“, kde mi dalších několik dní dělají společnost trouby, grily, nahřívače, plotny, páry a kluci s Kanady, Austrálie, Anglie, Skotska a JARU. Mně, jakožto jedinou ženu v této části vývařovny, nešetří, ale pomáhají mi, kde se dá. Nejdůležitější je se nezabít a neopařit, což se mi téměř povedlo, když jsem v umývárce nádobí přistála na lopatkách na mokré zemi. Od té doby kolem exponovaných míst cupitám:) Pořád něco přenášíme, taháme, zvedáme, ohříváme a na konci zbylé pokrmy chladíme a znovu všechno přenášíme do velkých lednic. Po prvních dvou dnech v práci se cítím snad hůř než po lekci snowboardingu!
Brzy kuchařsky šéfuji snídaním, stojím dvě a půl hodinky u grilu a vyrábím na přání zákazníků vajíčka na čtyři možné způsoby.
1. Over-easy, kdy rozklepnu vajíčko, žloutek musí zůstat vcelku a usmažím z obou stran.
2. Over-hard, což je to samé, akorát poruším celistvost žloutku.
3. Sunny-eggs, kdy rozklepnu 2 vajíčka těsně u sebe, neporuším žloutek, neotáčím a zakryju nerez miskou, aby se dodělaly i zvrchu.
4. Scrambled eggs, míchaná. Tohle všechno pokud možno bez skořápek.
Sranda co?:)
K tomu všemu se na talíř přidají ještě 2 plátky slaniny a 2 párečky, které mám pro grilování předpřipravené už den dopředu. Food serveři v přední linii pak jídlo dolaďují přidáním toustů a pečených minibrambor. Tahle všechna snídaňová sranda končí v okamžiku, kdy dá náš hlavní šéf Adam pokyn k přeorganizování menu nabídky na oběd, takže vajíčka měním za ohřevy polívek, rýže, zeleniny, fazolí, ryb, kuřat, prasat:), hot dogů a burgerů. To vše po změření teplot (abychom lidi nepřiotrávili, když si tolik zaplatili) putuje dopředu, kde se to udržuje teplé ve speciálních nádobách. Tyhle procedury se vynásobí dle počtu strávníků, a když už se všichni nakrmí a není potřeba nic ohřívat, připravují se pro změnu jídla nanovo pro další den a zase taháme, zvedáme, přenášíme...
V každé práci se zaručeně vždycky nachází někdo, kdo snědl všechnu moudrost světa a kdo si od přírody hraje na šéfa, i když to neumí. Tomu našemu jsme dali pracovní název „Kofila“, protože je snědší a nemáme ho vůbec rádi!!!:)
Peťa má v půjčovně zatím klídek, je tam mezi těmi rodilými mluvčími sám, takže si myslím, že na konci sezóny rozezná bezpečně přízvuk kanadský, americký, britský, australský a jihoafrický:) Nejvíc mu závidím split směny, kdy dělá od rána do večera s čtyřhodinovou polední pauzou na lyžování...to my končíme ve čtyři a půl hodiny se chladíme na vleku při cestě domů.

středa 25. listopadu 2009

5. Zázrak jménem snowboard :)


Proč jsem zakusila směle toto riziko?

Protože máme tři lekce zadarmo a Češi slovu „zadarmo“ rozumí a náležitě tuto možnost nic neplatit využívají…

Protože kdo neriskuje, nic se nenaučí (a taky má míň modřin…)

Protože sjíždět kopec s nohama odděleně, to přece umí každý…

Protože na to tady máme spoustu času a jsme mladí a neklidní…

Protože si člověk celou dobu říká, že vyzkoušet by se v životě mělo všechno…

Prkno jsem si půjčila od ochotného Čecha, který doufal, že se mu vrátí v jednom kuse zpátky, čemuž jsem pro změnu já zase vůbec nevěřila:)
Ve škole se nás ráno sešlo šest nezaškolených, odhodlaných a připravených …podepsaly jsme každá prohlášení, že veškeré naše konání je na naše vlastní riziko a vyrazily jsme pokořit kopce (vlastně mírný svah určený pro začátečníky s vedlejším pohyblivým pásem, který nás vyvezl zase nahoru).
Po úvodní teorii nastoupila nebezpečná praxe a taktika jak se nezabít, na kterou se každý snažil asi dvě hodiny přijít sám:) Pády jsem přestala počítat, když jsem na zemi přistála asi posté…ty nejhorší přišly na konec, když jsme nacvičovaly otáčení, to jsem si narazila kostrč a hlavu, takže jestli se ještě někdy odhodlám, asi si budu muset koupit helmu…

Z mého dnešního historicky prvního snowboardování vyplývá,

že v mém případě nešlo o snowboardování :)

že jsme si s holkama užily dost legrace, která nás občas opustila, když jsme si narazily kostrče…

že mám ještě větší obdiv k prkýnkářům…

že v životě by se opravdu mělo vyzkoušet všechno…všechno, na co si člověk troufne :)

pátek 20. listopadu 2009

4. Poprvé na svahu...

Za tři dny, co jsme ve Whistleru, napadlo spoustu čerstvého prašanu a jestli bude padat dál, lidi ubytovaní v přízemí neuvidí oknem ven! Peťa je v práci a tak vyrážím ráno na lyže sama. Sedám do kabinkové lanovky, a když jsme v úrovni asi 1000 m/nm, poryvy větru začínají povážlivě kývat lanovkou. Celou dobu si říkám, že ani nevylezu ven a nahoře se zase otočím směrem dolů. Hrdost mi to ale nedovolí a tak nasazuji čepici, brýle, za kterýma to hned vypadá slunečněji, a vyrážím pokořit kopce. Baví mě to strašně moc, než zahučím po pás do čerstvého prašanu. Hrabu jako krtek. Když se mi podaří postavit se na nohy, sklouznu se na zadek znovu o pár metrů dál a celá rozcvička začíná nanovo:)
Když se po pár hodinách vracím dolů, nevím, jestli mám větší radost, že mě vítr neodfoukl do smrků nebo že kvůli mně nemusela vyjíždět rychlá záchranná:)

středa 18. listopadu 2009

3. Schůzování, školení a strašení…

Naše první orientation (když nepočítám tu v Praze, kdy jsme ještě vůbec nevěděli, že se tady octneme) je v PÁTEK  13.11. ráno ve Vancouveru. Sraz máme u losí hlavy v našem free hostelu a jdeme s Connie z kanadské agentury na velkou procházku nejdřív pro Social Insurance Number, bez kterého by nás nikdo nezaměstnal. Pak to bereme do banky, kde si zařizujeme účet, bez kterého by nám neměly kam přijít peníze. A taky dostáváme Info o kanadské simce, bez které by nám nemohl zaměstnavatel zavolat, že si nás váží a že jsme zaměstnanci měsíce (roku:))
Pak ještě kartička pojištění a jsme ready na nehody a náhody!


Naše druhé orientation se už koná přímo ve Whistleru v obrovské aule pro několik stovek zaměstnanců. Každý v Kanadě se zřejmě narodil jako řečník, radost poslouchat. Aby nás donutili ke koncentraci, rozhazovali po správných odpovědích na dotazy bonbóny do hlediště. Videa budily úžas. Hlavně ty, který poukazovaly na to, jak si máme naplno užívat práci a hory a další jak to dopadá, když to přeženeme a rozbijeme svoje těla na svazích, případně se zraníme v práci…
Poslední povinné školení se jmenuje „Food Safe“. Osm hodin posloucháme Jamese, který nás má naučit upravovat a servírovat jídlo tak, aby se z něho nikdo neotrávil…jak se neopařit, neříznout, jak neuklouznout na podlaze, jak nedostat zásah dveřmi lednic a mrazáků…taky se všichni stydíme, že nedodržujeme zásadu 30-ti sekundového mytí rukou po použití toalety a zbylý čas se snažíme o profi krájení mrkve. Nikdo z nás se ovšem profi necítí:) Náročný den je zakončený testem.

pondělí 16. listopadu 2009

2. První (a druhé a třetí a…) dojmy z ubytování…

Po příjezdu do Whistleru dostáváme na „checkinu“ pokoj číslo 211 v budově 6 + pytel s polštářem a povlečením a nezbytnou tašku a nepostradatelným proviantem do začátku (sáček musli a ovesné kaše, toaleťak, průvodce Whistleru, Red Bull, který v nás jenom zasyčí a pár kondomů, které jsou v hlavní budově na překážce k dostání zcela zdarma a kdykoli!) Jsme celí napjatí, za jaký pokoj budeme každý měsíc platit 600 dolarů a s kým budeme sdílet společné prostory. Peťa se zatetelí, že bude tvořit pánskou menšinu mezi mnou a dvěma Švýcarkama, které jsou znatelně zabydlené.
Zbyl na nás pokoj u koupelny (je nám to jedno, palandy jsou všude) s cedulkou „Welcome home. Jacky and Katrin.“ Holky jsou moc fajn a mluví spolu srandovní němčino-francouzštino-arabštinou. Aspoň tak nám to chvílemi připadá:)
Když obejdeme postupně všechny pokoje našich českých spoluobčanů, zjišťujeme, že ten náš je příjemně útulný s vanilkovou svíčkou na stole a peříčky v oknech. My vyvěsili navíc českou vlajku, jakožto vlastenci.
První noc je bezesná a místy dost chladná, i když zatopit si můžeme na tropické teploty. Tu další se do horního patra palandy přesouvám já. Je tam tepleji:)

sobota 14. listopadu 2009

1. První kroky v Kanadě...



Všechny tašky doletěly s námi. Huráááá!!! Hodinu a půl čekáme na imigračním, aby z nás zásadními otázkami dostali, že opravdu nehodláme na území Kanady emigrovat.
Hledáme skytrain, který nás má dovézt do předplaceného Samesun hostelu v centru Vancouveru, ve kterém trávíme následující 2 dny. Do metra vlezeme omylem výstupem místo nástupem, ale stanici trefujeme:) Při ubytování dostáváme pokoj s obrázkem bobra nad postelí a z brzkého spaní nic není, protože jdeme s partou Čechů, kterou tady potkáváme, doplnit pitný režim do místního baru.
Všichni jsou tady těžce free, čepice nesundají z hlavy, kalhotový sed u kolen a všude je cítit tráva... říkáme si s Peťou, že pokoje mají aspoň okna, což po některých zkušenostech z Thajska vítáme:)
My Češi snídáme zdarma tousty, marmeládu a měsíčky pomerančů, anglický stůl hned vedle si připlatil za klobásky, slaninu a vajíčka. Celý den chodíme po Vancouveru, obdivujeme vrcholky hor, které občas vykukují mezi mraky. Zařizujeme lístky na autobus do Whistleru a účet v bance v předstihu, abychom ten bus stihli...