Economy class aneb jízda vlakem s „místňáky“

Od rána od 9:15 do 18:15 sedíme ve vlaku a jestli to někomu může připadat příliš nudné, níže malá kulturní ochutnávka.
1. Vlak není klimatizovaný! Potíme se tedy...víte kde všude...
2. Jsme jediní bílí pasažéři, tudíž zvědavé pohledy cestujících jsou nepřetržité.
3. Ve vlaku to místy vypadá jako na tržišti, na koncertě a v cirkusu dohromady. Prodejců je několik desítek a je možné zakoupit hřebeny, vařečky, leporela, kuřata, rýži v banánových listech, krabí brambůrky, nápoje v igelitových sáčcích s brčkem, větvičky s burskými oříšky...
Několikrát nám na sedačku přistanou noviny (nevadí, že neumíme indonésky, nemá cenu vysvětlovat, tiše kooperujeme). Občas někdo zamete celý vagón nebo rozpráší vonný sprej u každé sedačky a pak s pytlíkem od chipsů vybírá poplatek. Za celou cestu slyšíme hrát početné zastoupení místních muzikantů a vybírání drobných za dvě minuty poslechu se opakuje znovu.
4. Přisedává si k nám mladá muslimka Ishma a ptá se kam jedeme a že její přítel Unk by nám mohl poradit. Vytahuju mapy a průvodce a už se k nám stěhuje i Unk. Procvičujeme angličtinu po zbytek cesty a dovolujeme si  se svolením hladovějícího Unka jíst a probírat oslavu Vánoc a konzumaci vína! A to vše ve jménu Aláha!!!

V Probolingu, kam po setmění dorážíme, jsme exotickým vyrušením. Všichni si na nás ukazují, troubí a děti na nás ve tmě volají:"Good morning". Mladíka v hotelu se ptám, ať nám na mapě ukáže autobusové nádraží a v kolik, že to ráno jede. Chvíli zmateně krouží prstem po mapě, pak ho kdesi ustálí a vypadne z něj "přesvědčivá" věta:"Maybe, maybe seven, maybe." Napadá mě taky jedna:"Maybe never."

Postřehy z Yogyakarty

Sultánův palác – Kraton – nás příliš neohromuje a sami se nabízíme rikšovi k odvozu na místní tržiště. Samozřejmě smlouváme jízdné na půlku. Slepnu z batiky, hluchnu z neustálého švitoření a blednu ze zápachu tlejícího masa. Alespoň pro mě se kazícího. Místní vesele nakupují a pak ho s láskou připravují turistům k obědu.
Se skupinkou francouzů, které náš řidič vyzvedává u luxusního hotelu, jedeme na prohlídku dalšího templu – Boroboduru. Vstupné pro místní = 7.000rp (14 Kč), vstupné pro bílé tváře s turistickou přirážkou = 127.000rp  (260 Kč). Jako bonus k tomu malá petka vody batikovaný sarong (šátek) kolem pasu, který musíme ale na konci vrátit.
Okolní otravní prodejci jsou jako mouchy. Odmítáme pohledy, píšťalky, sošky Budhů a čínské slamáky a posloucháme průvodcovy pohádky o reliéfech chrámu.

Příliš mnoho pohledů

Druhý den ráno nám budík důrazně připomíná, že časový posun neoblafnem. K snídani si dávám ledový mango shake a před bistrem se ke mně přibližuje asiat s rentgenujícím pohledem, úsměvem od ucha k uchu a pokřikem: "Haleluja! Haleluja! Where are you from? What´s your name?" Odpovídám "Čeko" a suverénně kráčím do metra s lahodným nápojem. Zastavuje mě kontrolor bezpečnosti zavazadel s dalším důrazným rentgenujícím pohledem, tentokrát méně příjemným. Hrozí mi pokuta za konzumaci shaku v metru! Snažím se brčkem rychle vysát zbytek obsahu tekutiny v kelímku, ale týpek v uniformě o dvě hlavy menší než já, zjevně není spokojen a ukazuje poplašeně na bezpečností kamery nad našimi hlavami. Procházím tedy turniketem zpátky před vchod do metra, řádně a zákonně dokončuji pitný režim a vracím se za Peťou, který pobaveně čeká uvnitř. Pro jistotu už ani nežvýkám:)
Za dvě hodinky přistáváme na letišti v Yogyakartě, vyřizujeme si víza a trénujeme odmítací manévry na prvních naháněčích před letištěm. Peťa zjišťuje, že provezl kapesní nožík na palubě letadla. Po troše bloudění nalézáme minibudku - čekárnu - na místní autobus do centra a s místními nedočkavě přešlapujeme a následně se snažíme o co největší kompresi. Rvanice je velká, ti co vystupují to málem přes tlak nestihnou. I přes klimatizaci je v "bemu" (název všeho co jede a je to pro místní:) solidně dusno, a proto se sesouvám na baťoh dříve, než to se mnou sesune o zem. V sedě se opírám o spící muslimskou babičku. Ubytování nacházíme v baťůžkářské oblasti v centru. Odvážně zahajuji jídelníček kuřecím salátem s curry dresinkem a pro klid žaludku i nervů vše zapíjím slivovicí.
Před západem slunce si stíháme asijské MHD zopakovat a jedeme za město na prohlídku chrámu Prambananu. Za celý den se s námi baví asi stovka Indonésanů, pokřikujíc, kde se dá najíst, napít, vyspat, zakoupit zaručeně nejlepší batiku, které je Yogya plná. Na cestě zpět nás doprovází Aláhovi stoupenci a jejich modlící pokřiky a zpěvy, které se z mešit rozléhají ampliony široko daleko. Zapadá slunce a je čas se po celodenním ramadánovém hladovění nasytit.

Asijská aklimatizace

 Naši třítýdenní cestu po Indonésii zahajujeme v Singapuru, kde mi na imigračním pán přeje: "Happy birthday". Plánovaná časová aklimatizace zcela nevychází. V pronajatém pokoji totiž není okno, takže se "přirozeně" probíráme v jednu hodinu odpoledne singapurského času. Peťovi se první noc zdá, že ho honí němečtí policisté a utíká na lyžích a že v cizině přijal telefonní hovor za 800 Kč! Mně se první noc zdá, že nevím, kde spím a taky, že se snažím vybloudit z jakéhosi tržiště.
Uvědomění, že jsme v Asii přichází záhy. Recepční je přihřátý mladík s rezavým přelivem, sprcha je děsivá místnost s rezavou  židličkou (myji se pro všechny případy v botech). V indické čtvrti se Peťa diví, že konzumuje oběd pravou rukou dle pravidel a vedle jí Indi, černí jako bota, příborem. Je takové vedro a vlhko, že se nestačíme odpařovat. Vyhazuji pojistky v celé ubytovně a večer nemůžu usnout, tak místo ovcí přepočítávám indonéské rupie na české koruny.

10. Olympic NP a Vancouver Island...

Na články už není moc času a chuti proto přidám jenom odkaz na fotky z posledních dvou cestování.
Fotky Olympic a Vancouver Island zde 

9. NP Canady podruhé...

Na články už není moc času a chuti proto přidám jenom odkaz na fotky z posledních dvou cestování.
Fotky NP Canady 2 zde 

8. Odjezd...

Ahoj, dneska je naše poslední noc ve Whistleru :(. Nejradši by jsme tady zůstali. Vyrážíme na poslední dvoutýdenní výlet podívat se znova do Banffu a Jasperu jak to tam vypadá když nejsou zamrzlé jezera a potom na Victoria Island a pokud bude čas tak ještě na skok do USA do Olympic NP. Náš zelený Voyager jsme úspěšně prodali a místo něho koupili bílý ford taurus a doufáme že nám těch 14 dní vydrží. Jedeme už jenom ve třech s Martinem protože Ivo s Evou se vydali cestovat na východ Kanady a USA. Do článku č.3 jsem doplnil fotky z posledních výletů, které jsme ještě stihli. A jak to tak vypadá tak fotky a články z posledního cestování přidáme až z čech. Kdyby nás chtěl někdo přivítat chlebem a solí tak má příležitost 8.10.2010 v 18:00, letiště Mnichov, terminál 1, gate British Airways :))))

7. Pečení není mučení...

Práce v pekárně pro Paulu a Marka se zalíbila i mě, takže každý víkend pomáhám vykouzlit a “vyshapovat” (vytvarovat) stovky bochníků chleba, sladké mandlové croissanty, připravit těsta na výrobu cookies, muffinků a koláčů a vyrobit všemožné polevy a krémy. Petr má na starost vážení a mixování směsí na chleba a někdy závěrečné pečení.
Zbytky z trhů si následující dny vždycky rozebereme se souhlasem majitelů domů, často se jimi přejíme už v průběhu pracovního procesu. To nemluvím o věčném uzobávání ořechů, rozinek, čokolády, kokosu a dalších voňavých chutných přísad:)
Poslední srpnový úterní večer se nás, asi 15 zaměstnanců, sešlo v pekárně u velké dřevěné pracovní plochy s připravenými ingrediencemi na pizzu dle vlastní chuti a oslavovali jsme úspěšnou letní sézónu, která ještě pokračuje do začátku října. Bohužel už bez nás. Na konci vlastnoručně vyrobené večeře jsme na zeď pekárny napsali fixou pár vět a už teď víme, že nám vůně pekárny a patlání chleba bude hodně chybět, stejně jako fajn atmosféra, kterou Paula s Markem umí navodit...

 

6. Naše léto je letos “nice” ale “short”...

24. května pět měsíců od Vánoc nám sněží v Utahu v Bryce Canyonu, sníh nedá pokoj ani v Grand Tetonu a v Yellowstonu, v Anacondě pomalu mrzne a to už máme začátek června. Zbytek června ve Whistleru je chladný a prší. 1. července napadne naposledy 5cm prašanu a Peťa si ho náležitě užije, protože od půlky června pracuje jako lifťák a do 25. července si o pauzách vesele lyžuje na ledovci a domů chodí se spáleným obličejem od sluníčka:)
V 1820 metrech nad mořem v okolí “mé” restaurace začíná odtávat sníh a medvědi se krmí trávou čím dál výš. Srpnové teploty jsou tropické a lidi se opalují u jezer. 31. srpna padá u Roundhousu první sníh s deštěm. Zákazníků je málo a tak obsuhujeme sami sebe (zaměstnance) a hrstku otrlých asiatů a vegetariánských pakistánců.
Září? Teploty ve vesnici jednou kolem 20 jindy jen 13, nahoře už pomalu mrzne, začínají mlhy a často prší a sem tam sněží. Medvědi se chodí ohřát do Roundhousu a hodují ne sladkostech a melounu, asi aby je chladno nedonutilo předčasně hibernovat. Na jeden výjezd jsem už dokonce oblékla zimní bundu, což u mě zase není nic tak neobvyklého:)

5. Stěhování zpátky na “staff housing”...

To, že stěhování z nejvyššího patra našeho letního prosluněného apartmánu bude smutné a náročné, jsme věděli, ale že nás čeká alkoholové doupě v přízemí, které jsem pro lepší představu nazvala kobkou, byl ze začátku šok.
 Kuchyňská linka byla zavalená špinavým nádobím, skříňky pocákané omáčkami všech druhů, mikrovlnka též, koše přetékaly odpadky, v ledničce se vesele dařilo plísni, místo stolku sloužil pivní sud a přepravka. Tolik plechovek a  prázdných lahví od piva jsem viděla jen ve Svěrákových vratných láhvích. Abychom si mohli namazat alespoň chleba a dojít si na záchod, radikálně jsem alespoň vydrhla to základní. Postarší týpek byl na začátku září naštěstí v procesu stěhování se jinam. Po třech dnech si zdárně zabalil a zbyl po něm jen odér a snowboardová bota, kterou za tkaničku zavěšujeme na kliku od dveří, aby se další dva z nás dostali bez otevírací karty “domů”. Máme totiž jenom jednu a já s Martinem tady “jako” nebydlíme:)

Pro ilustraci malé porovnání :)
Kuchyně

Obyvák

Ložnice

Vířivka :)))