
1. Vlak není klimatizovaný! Potíme se tedy...víte kde všude...
2. Jsme jediní bílí pasažéři, tudíž zvědavé pohledy cestujících jsou nepřetržité.
3. Ve vlaku to místy vypadá jako na tržišti, na koncertě a v cirkusu dohromady. Prodejců je několik desítek a je možné zakoupit hřebeny, vařečky, leporela, kuřata, rýži v banánových listech, krabí brambůrky, nápoje v igelitových sáčcích s brčkem, větvičky s burskými oříšky...
Několikrát nám na sedačku přistanou noviny (nevadí, že neumíme indonésky, nemá cenu vysvětlovat, tiše kooperujeme). Občas někdo zamete celý vagón nebo rozpráší vonný sprej u každé sedačky a pak s pytlíkem od chipsů vybírá poplatek. Za celou cestu slyšíme hrát početné zastoupení místních muzikantů a vybírání drobných za dvě minuty poslechu se opakuje znovu.
4. Přisedává si k nám mladá muslimka Ishma a ptá se kam jedeme a že její přítel Unk by nám mohl poradit. Vytahuju mapy a průvodce a už se k nám stěhuje i Unk. Procvičujeme angličtinu po zbytek cesty a dovolujeme si se svolením hladovějícího Unka jíst a probírat oslavu Vánoc a konzumaci vína! A to vše ve jménu Aláha!!!
V Probolingu, kam po setmění dorážíme, jsme exotickým vyrušením. Všichni si na nás ukazují, troubí a děti na nás ve tmě volají:"Good morning". Mladíka v hotelu se ptám, ať nám na mapě ukáže autobusové nádraží a v kolik, že to ráno jede. Chvíli zmateně krouží prstem po mapě, pak ho kdesi ustálí a vypadne z něj "přesvědčivá" věta:"Maybe, maybe seven, maybe." Napadá mě taky jedna:"Maybe never."
Žádné komentáře:
Okomentovat