Od rána od 9:15 do 18:15 sedíme ve vlaku a jestli to někomu může připadat příliš nudné, níže malá kulturní ochutnávka.1. Vlak není klimatizovaný! Potíme se tedy...víte kde všude...
2. Jsme jediní bílí pasažéři, tudíž zvědavé pohledy cestujících jsou nepřetržité.
3. Ve vlaku to místy vypadá jako na tržišti, na koncertě a v cirkusu dohromady. Prodejců je několik desítek a je možné zakoupit hřebeny, vařečky, leporela, kuřata, rýži v banánových listech, krabí brambůrky, nápoje v igelitových sáčcích s brčkem, větvičky s burskými oříšky...
Několikrát nám na sedačku přistanou noviny (nevadí, že neumíme indonésky, nemá cenu vysvětlovat, tiše kooperujeme). Občas někdo zamete celý vagón nebo rozpráší vonný sprej u každé sedačky a pak s pytlíkem od chipsů vybírá poplatek. Za celou cestu slyšíme hrát početné zastoupení místních muzikantů a vybírání drobných za dvě minuty poslechu se opakuje znovu.
4. Přisedává si k nám mladá muslimka Ishma a ptá se kam jedeme a že její přítel Unk by nám mohl poradit. Vytahuju mapy a průvodce a už se k nám stěhuje i Unk. Procvičujeme angličtinu po zbytek cesty a dovolujeme si se svolením hladovějícího Unka jíst a probírat oslavu Vánoc a konzumaci vína! A to vše ve jménu Aláha!!!
V Probolingu, kam po setmění dorážíme, jsme exotickým vyrušením. Všichni si na nás ukazují, troubí a děti na nás ve tmě volají:"Good morning". Mladíka v hotelu se ptám, ať nám na mapě ukáže autobusové nádraží a v kolik, že to ráno jede. Chvíli zmateně krouží prstem po mapě, pak ho kdesi ustálí a vypadne z něj "přesvědčivá" věta:"Maybe, maybe seven, maybe." Napadá mě taky jedna:"Maybe never."
Žádné komentáře:
Okomentovat