Po příjezdu z road tripu jsme v šesti lidech zalezli na Ivův a Evin pokoj na našem známém staff housingu a vybalili jen ty nejnutnější věci pro přežití, ostatní by nebylo kam dát. První činností se stalo otevření a rychlé vypití dvou lahví vína a plánování, kde vlastně složíme hlavy na další tři měsíce. Následující dny probíhaly telefonické domluvy s realitními agenty, schůzky, prohlídky. Při jednom pokusu po nás paní na telefonu chtěla dokonce reference od jednoho z bývalých zaměstnavatelů, asi abychom z apartmánu neudělali kůlničku na dříví. Nakonec se po čtyřech stresu plných dnech zadařilo a my se mohli v šesti lidech nastěhovat do bytu s půdním prostorem, třemi televizemi, dvěma koupelnami a nádherným výhledem na Whistler. K dispozici jako bonus máme bazén, vířivku, saunu a posilovnu, stačí sjet jen výtahem:) Hledání práce bylo trochu složitější, ale nakonec se všechno vytříbilo a máme všichni práce minimálně dvě. Někteří i tři:)
Yellowstone je posledním nezapomenutelným místem našeho cestování, teď už jen vydržet mnohahodinový přejezd zpátky do Whistleru. To se nám vcelku daří s občasnými zastávkami na kávu a jiné potřeby. Jedna pauzička se bohužel stává osudnou. Sice si ulevíme na kopečku u několika farem, ale vzápětí zatuhneme, protože auto sice jde nastartovat, ale nejede. Pojímáme podezření, že vytekl převodovkový olej a zahajujeme záchrannou akci, ale časová osa je proti nám. Je neděle před státním svátkem „Memorial day“, dopoledne, jsme uprostřed ničeho za sjezdem z dálnice na jakémsi pahorku a všichni jsou v kostele. Martin s Ivem jdou zkusit štěstí na první z farem, kde jim ale zřejmě vystrašená paní neotevírá. My s Evčou stopujeme starší babičku z farmy druhé, která nás odváží na benzinku, kde kupuji oba ze dvou nabízených olejů. To už babička volá svému manželovi, ať se po cestě z kostela podívá na auto pěti ubohých cestovatelů, kteří ztroskotali pod jejich domem. Cestou z benziny se mě paní táže, zda se někdy modlím. Odpovídám, že asi začnu:) Následně už sedíme u nich doma nad čajem a sušenkami a ochotný pán shání nejlevnější odtah. Mezitím nám při hovoru několikrát nabízejí možnost přespání. S díky odmítáme, protože nejbližší servis je asi 30 km a hromadnou dopravu tady nevedou. Po dvou hodinách pro nás přijíždí další děda, který nakládá naše vyčerpané auto zvedákem na přívěs a babi s manželem nás pomáhají odvézt do místa servisu a našeho dalšího působiště...do města s názvem „Anaconda“. Zvou nás všechny do McDonaldu na oběd a pak ještě rozváží po motelech. Poněkolikáté opakují nabídku noclehu, my tentokrát na vážkách opět odmítáme, loučíme se a přijímáme dárek v podobě malé modlitební knížečky. Motelová chaloupka s názvem „Grizly Den“ (medvědí nora) se stává naším domovem na pět nocí a Anaconda naším nepopsatelným zážitkem:) Čas čekání na úterní otevření servisu si krátíme dlouhým vyspáváním, koukáním na kabelovku, pitím, nakupováním v jednom ze dvou supermarketů, kde je s naší situací po chvíli seznámená každá z prodavaček:) Petr s Ivem si vylepšují svoje bowlingové rekordy ve staré hale, kde se asi zastavil čas. Prožíváme tady svůj první a zároveň poslední „Memorial Day“ a zjišťujeme, že věk anakondských je výrazně posunut nahoru. Tohle devítitisícové městečko v 1626metrech nad mořem má svou slávu dávno za sebou, kdysi se zde těžila měděná ruda. V úterý nám v servisu nabízejí několik možností. Buď si necháme do auta dát převodovku úplně novou za 3200 dolarů, nebo starší, kterou by museli objednat za 2200 dolarů, nebo nám prodají jiné auto za 2900 dolarů, ale odkoupí naše za 800 dolarů. Třetí možnost zavrhujeme, neznáme spolehlivost nabízeného auta a navíc je americké, první varianta by byla nejrychlejší, ale cena silně odrazuje. Obětujeme další dny strávené v Anacondě a čekáme do pátku (snad) až odkudsi přijde repasovaná převodovka. Vstáváme čím dál později, pijeme čím dál víc:), procházíme se asi z nudy tři kilometry na druhý konec vybydleného hada, rovnou nakupujeme, ale ne moc, abychom se s ním zase nemuseli tahat tři kilometry zpět. V pátek slavnostně odjíždíme s novou převodovkou a celá Montana se s námi loučí nehezky deštěm a větrem. Přespáváme u známých v Seattlu, kde jsme začali a ovínění se téměř těšíme zpátky do Whistleru...
Ráno projíždíme národním parkem „Grand Tetonem“ podruhé, je stále pod mrakem a stáda bizonů vypadají v mlhavém počasí jako z jiného světa. V autě probíhá bouřlivá diskuze o tom, co je v češtině vlastně „bison“, „ox“ a „bull“. No jeďte na výlet se třemi učiteli angličtiny!!! Výřečný Ivo tvrdí: „Ox“ je vlastně vykastrovaný býk a „bisons“ nejsou kastrovaní, „bull“ je vyloženě jako vůl nebo hovězí dobytek a „bison“ vypadá spíš jako bizon.“ Jsme z toho vyloženě moudří:) Nadále těm chlupatým zvířatům, co vypadají, že je tlustý zadek co nevidět převáží, pro jistotu říkáme tatanky. Jsou všude a my se s nimi nadšeně fotíme a máme z nich respekt. K nejslavnějšímu gejzíru „Old Faithful“ dorážíme akorát včas, za necelou hodinku má chrlit a to s odchylkou + - 10 minut. Kolem už sedí davy nadšených turistů a ze sedadel je zvedá každé zabublání. Nakonec dojde k několika vodním erupcím doprovázených bouřlivými výkřiky a je po všem. Komu to nestačilo, může si počkat dalších 90 minut:) My jedeme dál a obdivujeme krásně barevná vřídla všech odstínů, některá bublají, jiná vystřikují, další pouští páru. Zvláštní představit si ten vařící kráter pod našima nohama, který se rozprostírá pod celým Yellowstonem. V srdci parku se jedeme podívat na horní a dolní vodopád, stejně jako v Yossemitech je spoustu vody. Ivo se na parkovišti snaží omylem dostat do jiného zeleného Plymoutha. Po našem záchvatu smíchu se všichni hřejeme už v tom správném autě a hledáme si místo na spaní. V Montaně už je tma, tak jsme rádi, že nalézáme kemp, kde nemusíme platit. Tedy vlastně musíme, ale šetříme:)
Se Salt Lake City se zároveň loučíme i s tolik krásným Utahem a přes Idaho se dostáváme až do Wyomingu do národního parku „Grand Teton“. Je zataženo, sněží a nechce se nám ani na výlet k vodopádům loďkou, která se kymácí na rozbouřeném jezeře. Chlapi rybáři nám ukazují svůj skvostný úlovek a mezitím sníh vystřídá déšť. Dáváme si v autě čokoládu s burákovým máslem značky „Reesse“, která se stává naší nejčastější a nejoblíbenější pochoutkou na cestách, a přemýšlíme co dál. Rozhodujeme se pro nejbližší motel několik desítek kilometrů zpátky, protože na rozmočené zemi se nikomu spát nechce. Cestou zpátky potkáváme stáda jelenů (nazvali jsme je jelenoidi), pak taky několik srnkoidů, jen ty chlupaté tatanky nikde:( (kdo viděl Tanec s vlky, určitě ví, co je to tatanka :) Večer pijeme vodku s džusem pěkně v suchu a koukáme se na dokument o Yellowstonu:)
Ráno se celí mátožní vypravujeme do „Arches N.P.“ znovu. Předchozí den jsme si totiž neprohlédli všechny kamenné oblouky a nechceme o ně přijít. Některé z nich vypadají, že už tu dlouho nebudou a eroze je časem sešle k zemi. V dalším z nedalekých národních parků „Canyonlands“ se na vyhloubená koryta a kaňony nemůžeme z té výšky vynadívat. Jsme „jen“ o stovky kilometrů dál a scenérie vypadá zase jinak a stejně neuveřitelně! jako ostatně po celých Státech. Odpoledne stíháme už jen přejezd do „Salt Lake City“, které nás vítá hustou mlhou a slunečním oparem. Nevíme, zda je to smog nebo sůl roznášená větrem. Procházíme se kolem mormonských kostelů a pozorujeme neuvěřitelné množství svatebčanů. V mormonském infocentru se nás hned ujímají milé ukecávačky víry a kolem je cítit obláček sekty. Nepodléháme a kupujeme si na večer víno, ve kterém nalézáme pravdu v prázdném kempu vedle pouťových atrakcí a stáda lam, jejichž pach k nám občas vítr zavane...
Ráno nás v té zimě rozehřívá sprcha, káva a Ivův cestovní zpěv v autě. Z chraplavého hlasu Dalibora Jandy přechází na Goťáka a parodii řeči japonských a ruských turistů. Celá série je zakončena vysoce kvalitním country zpěvem:) Zlatokopecké městečko „Silvertone“ vnímáme o to autentičtěji. Navštěvujeme další z národních parků, tentokrát „Blackcanyon“, který je opravdu hluboce černý! Nejvíce nás překvapuje severozápadní cíp Colorada, ve kterém leží „Colorado National Monument“. Neprávem nepatří mezi národní parky a přitom nám připomíná dohromady tři. Bryce, Zion a Grand Canyon!!! Ještě dnes vjíždíme už poněkolikáté zpátky do státu Utah a kocháme se jízdou podél řeky Colorado, obrovskými červenými skalami a modrou oblohou. Navečer vyrážíme na procházku ke kamennému oblouku „Delicate Arch“ v „Arches National Park“, který má být osvícen zapadajícím sluncem. Zastiňují ho ale mraky, a tak se desítky vyčkávajících fotografů nedočkají. I tak je to nádhera! Na zpáteční cestě nás štípají komáři, takže pospícháme obstarat místo k přespání. Přes snad první! Peťovy protesty bivakujeme v kempu u záchodků a kontejnerů. Jinde místo bohužel není a je moc velká tma hledat něco lepšího.
Krávy se bály víc a stan nechaly stanem, takže o šesté vyrážíme živí a zdraví (a taky pořádně ospalí:) na procházku k „Navaho National Monument“, k osadě ukryté pod převisem skály. Arizona je pouštní stát a moje srdcová záležitost hlavně kvůli „Monument Valley“, jehož červené skály se z písku zvedají jakoby nic. Po prašné cestě se dostáváme do samotného údolí, kde kupuju tričko pro Peťu od milé indiánky. Potkáváme tu skupinku Čechů, slunce svítí a je tu hezky. Na další našince narážíme o kus dál. Je mezi nimi dokonce Martinova profesorka z Olomouce, kterou nemá rád, tak se k ní radši nehlásí:) Naše auto pokořuje v Arizoně historických 200 000 km, takže zastavujeme a symbolicky ho slavnostně poléváme vodou. Sehnat šampaňské v indiánských rezervacích je nadlidský problém. Že bychom dnes poprvé za cestu abstinovali?:) Sjíždíme na jediné místo, kde se setkávají hranice čtyř amerických států (Arizona, Colorado, Nové Mexiko, Utah). Kovová zavřená brána nás ale zastavuje pouhých pár desítek metrů před oficiálním bodem. Vyfotíme se tedy alespoň s cedulí Nového Mexika a po pár minutách z něj zase vyjíždíme do Utahu a následně do Colorada do národního parku „Mesa Verde“. Procházíme si pozůstatky kamenných vesniček, které jsou schované pod převisy skal, a snažíme si představit indiány, kteří zde kouřili dýmky míru. Colorado je nádherně kopcovité a abstinence se nekoná. V městečku „Durango“ si v obrovském a luxusně zásobeném „liquer storu“ nakupujeme vína a piva. Mají tady dokonce i thajské, ale odoláváme. Kempujeme bez placení ve 2000 metrech, Peťa dokonce zjišťuje kód do sprch. (Naprosto soběstační Češi,co se neztratí:) Večer nás svou přítomností poctí jakýsi americký pilot se zbytečně velkým sebevědomím. Po tom, co se vypovídá, zalézáme já do auta, Petr pod širák a zbytek do stanu.
Je pět měsíců po Vánocích, tudíž nás ráno oprávněně překvapuje poprašek sněhu a zima jako v mrazáku. Ani se na Iva nezlobíme, když nás jeho budíček, nastavený o hodinu jinak!, vyžene ven v nekřesťanskou hodinu. Jsme zmrzlí a zalézáme si zatopit do auta. Pocukrovaný národní park „Bryce Canyon“ vypadá pod ranním sluníčkem magicky a já mám to štěstí, že ho vidím podruhé a zase jinak... Opouštíme stát Utah a přes oranžovo-žlutou polopoušť vjíždíme do Arizony, země indiánů a kaňonů. Ten největší, „Grand Canyon“překvapuje jak svou rozlehlostí, tak davem turistů, kteří nám narušují jeho důležitost. Tady se asi poprvé za naši dlouhou cestu objevuje syndrom přesycení. Je toho zkrátka moc, co by chtěl člověk vnímat a odnést si s sebou. Za pouhý den nestačíme vstřebávat tolik nádhery. Zato náš starostlivý telepat Ivo detailně vstřebává, že dnešní spaní je kdesi kousek od převisu skály, že jsme načerno a že se blízko potulují krávy, které mohou být nebezpečné:) Je šero až tma, takže je situace dle jeho vyhodnocení o to děsivější. A my zbylí účastníci můžeme v klidu spát, protože Ivo se bojí za nás pět:)
Ráno si rekapitulujeme dojmy: Martinovi se na Vegas nejvíce líbí pozorovat lidi a jejich lacinou americkou konverzaci posilněnou alkoholem a taky, že se všichni „dress up and go out and having the fun“ za každou cenu:) Iva uchvátil pokrový stůl a taky obraz slečny v minikoktejlkách, která přebrala a stylově zvrací na rohu eskalátoru... Evča je nadšená z osvětlené fontány vlnící se v rytmu hudby a z kasina „Paris“... Peťa je ohromen stovkami krupiérů důchodového věku... A já jsem do děje vtáhnutá omamující atmosférou a skutečností, že ve Vegas se (někdy) plní sny... Budíček se tentokrát posouvá na neurčito. Dle času státu Nevada máme být dokonce o jednu hodinu posunuti, čímž se řídí po celý zbytek zájezdu jen Ivo:) Projíždíme starý vegaský downtown, skromnější na kasina, naopak bohatý o svatební altánky. Přehrada „Hoover Dam“ je zajisté jednou z velkých betonových staveb Ameriky. Mnohem krásnější je ale přejezd Utahem do národního parku „Zion“. Levé zadní kolo podivně drkotá, tak kupujeme pro jistotu dvě nové gumy, ať si zbytečně nezvyšujeme tlak. V Zionu jedeme vyhlídkovým busem do kaňonu, na jehož konci se procházíme podél řeky a při výjezdu skoro potmě vylézáme na skálu, odkud je nádherný rozhled. Potmě přijíždíme do kempu, kluci si vylepšují stanové časové skóre, které následně vínem bujaře oslavujeme. Ivo přichází s dalším vtipem a obohacuje nás o maďarskou slovní zásobu. (včela = seremed, vosa = neseremed, čmelák = neseremedturbo).
Ráno zjišťuji, že vichr neodvál ani mé čtyři spolujezdce ani jejich náladu stopnout si složení stanu. Stále lepší podívaná:) Docela se bojíme, co si auto po cestě do nejteplejšího místa naší planety zase vymyslí. Zvuky jsou tentokrát ještě strašidelnější a do kopce to vůbec netáhne. Přímo v Death Valley kupujeme na jediné benzince olej a snažíme se uchlácholit motor. Kupodivu se zadaří. V celé nadšenosti, asi z horka, vymýšlíme nějaký pouštní výlet. Nakonec se asi 5 kilometrů plahočíme rozpáleným kaňonem na vyhlídku v pravé poledne!!! Po návratu pouštíme v autě poprvé za cestu klimatizaci a já věčně zamrzlá se dokonce převlékám do šortek. Dno Death Valley je nejníže položené místo v USA. 83 metrů pod hladinou moře se procházíme po bílé soli, která tu zbyla po vyschlém jezeře. Zkoušíme, jestli je to opravdu sůl...... Je:) Ještě před Las Vegas měníme pro jistotu v servisu olej. Je ufoukaná sobota, Vegas ožívá a my si hned na jednom z konců slavné ulice „Strip Street“ objednáváme motel. Do kotle hříšnosti se vydáváme za šera a postupně míjíme pyramidu se sfingou, malý New York, Paříž, Benátky, fontány, chrlící sopku, slavné hotely, kasina, bary, Mexičany rozdávající reklamní vizitky s fotkami striptérek...celá ulice měří asi 5 kilometrů a je osvícená tisíci neony, že nám z toho oči blikají. Jsme rozhodnuti zakusit hazard a tak v jednom z kasin zkoušíme své štěstí na hracích automatech. Nejúspěšnější je Petr, který z jednoho dolaru vykouzlí prchlivou náhodou dolarů 25 a hned je jde vybrat. Další, komu štěstěna přeje, je Martin, který si z dolaru vykouzlí tři:) My ostatní jsme totální smolaři, šťastní za možnost hýbnout si alespoň páčkou:) Procházka trvá nakonec šest hodin, k automatu si jdeme zahýbat ještě párkrát jen tak pro srandu a pak unaveni usínáme na motelovém pokoji samozřejmě až po společné láhvi vína:)
