22. Jak jsem byla „nezaměstnaná“...

Když se mě supervisor Adam v Rendezvous ptal, jaký den začínám pracovat pro olympiádu, nahlásila jsem přirozeně den, ve který jsem podle nich měla oficiálně začít. 7.2. Jak jsem později zjistila všechno, co se týká olympiády, je těžce orientační...až se v tom člověk neorientuje!!! A tudíž i začátek (nejen) mého pracovního procesu se tak nějak přesunul až na pátek 12.2. V Rendezvous mě už vykřížkovali, a tak jsem se alespoň na čtyři dny povyměňovala s ostatními, kteří byli ochotní si udělat volno, abych nezůstala doma. Každým okamžikem jsem pak napjatě očekávala důležitý telefonát, kdy a kde vlastně pracuju. Slibovali, že zavolají do tří dnů a místo toho se to maličko protáhlo o týden!
V pátek jsem se dostavila do Creekside na školení, dala si kafe v jídelním stanu pro zaměstnance a dobrovolníky, kterými se to v okolí jenom hemží, díky krásně modrým bundám s olympijskými kruhy na zádech. Navíc všichni zaměstnanci nosí na krku velké cedule akreditací s fotkou a kódem, který nás opravňuje jen ke vstupu do určité budovy, kde pracujeme. Ve vesničce, totálně zabrané pro sjezdové disciplíny, už je dost živo, sportovce na tréninky přivážejí autobusy z olympijské vesničky a já nestíhám sledovat mezinárodní závodníky v dresech své země... prostě super atmosféra a to se ještě nezačalo závodit!!!:)
 Všude je spoustu kamer a reportérů a člověk na konci dne vidí zeleno-modře díky všem těm dekoracím...modré je veškeré oplocení, zelené jsou olympijské kruhy, které svítí v dálce nad dojezdovou plochou, auta jsou polepená obrázky symbolizující jednotlivé sporty. Ty samé barvy figurují i na pomalovaných plátnech, které zakrývají nevzhledné ploty a bílé stany.
Organizování lidí je už kapánek složitější a dojmy zanechalo ve všech smíšené. Nejen, že rozvrh jsme se opět nedověděli, ale vedení nás upozornilo, že se nejen naše hodiny, ale i pozice, můžou změnit z minuty na minutu. To jsem pocítila na vlastní kůži hned následující den, když jsem jela po páté ranní do práce a před rentgenovou bránou mi zavolala supervisorka, že mě na sobotu ani neděli nepotřebují, protože závody byly na oba dny odloženy!!! Že prý zavolá zítra. Zavolala ještě dneska, že prý potřebuje jednu z mých akreditačních karet, která mě opravňuje ke vstupu do mého pracovního stanu. Jediné pozitivum, které z toho vyplývá, je, že jsem si nacvičila brzké vstávání a cestu do práce:) Kartu ji dovezu zítra, dneska si moje nervy potřebují odpočinout:) Není ale přece pátek 13. ale sobotáááá!