Cesta do ráje sjezdařů mi trvá zhruba 25 minut busem, ale vyrážím s 45minutovým předstihem, abych po první kontrole vyjela vlekem na druhou a do VIP stanu vlastně vlezla nezkontrolovaná. Čekala jsem rentgeny a ono nic, tak asi příště. Nikdo mě s obuškem nezastavil a to je všude kolem sekuriťáků až až:)
V provizorní přípravné části stanu začínám s ostatními dělat, že něco dělám(e), krájíme housky, croisanty, připravujeme jogurty, ovoce, marmelády, medy a másla (burákové, mandlové a taky to normální:), dále překapávanou kávu a horkou čokoládu. Všude všechno utíráme a aranžujeme až je to překombinované, ale je nás na to dost, takže máme čas vymýšlet kraviny:) Kolem deváté se začínají trousit první hosté, takže pochutiny zase doplňujeme a sklízíme bambusové talířky a plastové příbory ze stolů. Jakmile začne závod, všichni (skoro) se přemisťují na VIP tribunu a sledují sjezdy na čerstvém vzduchu...no a my zevnitř, protože přes celou prosklenou stěnu je parádně vidět.
Kolem oběda začíná solidní šrumec. Jsme téměř zcela a úplně závislí na DODÁVCE jídla ze spodní kuchyně, kterou nám DODÁVKOU dopraví nahoru do stanu:) Začíná rychlostní vynášení věcí do stanu, vyklízení dvou lednic, aby se nadbytek jídla dal někam shovat , servírujeme sendviče, ovoce, sýry a dezerty na tácy a teplé pokrmy do zahřívacích nádob, které udržují v teple čtyři hořáky. Lidi jsou jak supi, divíme se, že mají po snídaních zase hlad. Stačí ale jak začneme vzadu uzobávat a hned je nám to jasné...po dobu deseti pracovních a závodních dnů jsem přicházela domů permanentně přejedená!!! A to nemluvím o „zbytcích“, které každý den tahám domů. No není to parádní práce?:)
Žádné komentáře:
Okomentovat