Baterie je zkorodovaná a my tupci se dovídáme, že pro novou si musíme zajet asi 70km zpátky do Canmore. Týpek s přívěsem, co spal s rodinou vedle nás nám pomáhá nastartovat, a tak bez vypínání motoru hledáme benzínky a servisy. Úspěšní jsme opravdu až v Canmore, kde rovnou nakupujeme jídlo a navštěvujeme McDonald. Ráno se mimo jiné dovídáme, že těsně vedle našeho spacího prostoru se přišel podívat medvěd a z boudy si fikaně vytáhl zapomenutý krekr. Ještě, že jsme ze stanu a auta nevylezli s cílem zahřát se v boudě u kamen. Hluk z boudy totiž nebyl lidský:) Odpoledne ještě stíháme túru kolem jezera „Bow Lake“ až ke kaňonu pod ledovcem. Je to taková divočina, že máme opět nahnáno z huňáčů. Cestou zpátky se tentokrát nepropadáme do sněhu, ale pochodujeme v rozestupech po zamrzlém jezeře. Na vyhlídce u dalšího jezera „Peyto Lake“ potkáváme Čechy Pepu s Katkou, kteří nás zvou k nim na přenocování. Šťastní jako dva pytle blech se konečně hřejeme u čaje, vína a ne teplé zemi. My dva s Peťou dokonce v posteli. Když nás další ráno pohostí „téměř“ českým chlebem s medem, nevýslovně si to užíváme.
Máme sraz s Ladou a Jakubem před jezerem „Lake Luise“. To, že je ještě pokryté sněhem nás už ani nepřekvapuje. Navíc začíná sněžit, je mlha a silně to připomíná Vánoce. Jdeme po stezce přes lavinové svahy, naštěstí překračujeme už ty spadené. Strach ze zřetelných stop medvěda nedovolí jít dál a dělíme se na dvě skupiny. Jedna pokračuje stejnou cestou zpátky k monstróznímu historickému a luxusnímu hotelu „Fairmont“ na břehu jezera a druhá (Michal, Petr, Kuba a já za ženskou menšinu) se šplhá sněhem k menšímu jezeru „Mirror Lake“, ve kterém svůj odraz bohužel nevidíme. Celá stezka je plná nádherných výhledů a taky sněhových děr. Zase jsme v nich až po zadek a slyšíme jenom výkřiky z úleků:) Sluníčko nakonec přece jenom vylézá, ale to už sedíme na lavičce u jezera a opalujeme si větrem ošlehané obličeje. Ve snobském hotelu si za překvapivě dobrou cenu dáváme „beef and chilli“ k pozdnímu obědu. Od té doby, co ve Whisteru zakoušíme drahotu, už nám leckde přijde levno. Spíme v kempu, kde platíme aktivně obálkovou metodou za oheň v kamnech, na kterých rozehříváme sníh na polévku a čaj. Spíme v 1820 metrech nad mořem a venku je mínus 10 stupňů. Zima je neskutečná a okupanti auta si zatopit nemůžou, protože auto nejde nastartovat!!!
Dnešní výlet v sedmi s Kubou a Ladou je na sedm hodin a má téměř sedm plus sedm plus sedm minus dva kilometrů, takže 19:) Jezero „Ohara Lake“ je zasněžené (jaké překvápko:), ale krásu místa dokonale dokreslují vrcholky hor kolem dokola. Hlad je po návratu k autu neúprosný, a tak vaříme rychlé špagety v kempu, kde se v tomhle období nesmí postavit ani stan. Prý z důvodu bezpečnosti lidí a medvědů. Následnou kávu na benzínce mi pumpař neúčtuje. Asi protože jsem si k ní přikoupila dvoje čínské nudle:) Zabíjíme čas v okolí, protože na výlet už prostor není a na spánek zatím taky ne. Popojíždíme tedy na veřejné záchodky na spáchání nutné hygieny a ve zdejším bistru narážíme na Honzu z Vimperka! Svět je malý a ještě menší. V autě pak Michal předčítá průvodce, kde nás obzvlášť zaujme jedna věta: „V kempu (tom a tom) je zavřeno v listopadu a v úterý od října do dubna:) Protože čas spánku se pomalu blíží, začínáme hledat místo k zalehnutí a zjišťujeme, že všechny kempy a odpočívadla jsou zavřená. Kromě kempu, kde jsme před pár hodinami vařili a kde je zákaz stanování kvůli mlsným medvědům. Není ale jiné volby a tak riskujeme medvědy, zároveň i nepovolené stanování a nic neplatíme, protože v noci už není komu. V autě spíme tentokrát ve třech. Silva, já a Martin v nehřejícím levném spacáku z Walmartu. Martin ráno hlásí, že spal poprvé se dvěmi holkami najednou:)
Ráno sněží a mrzne (dle předpovědi počasí snad po celé západní Kanadě). Zato na východě v Montrealu mají asi 25 stupňů. Z městečka Lake Luise, kde lišky dávají dobrou noc a kde si pro jistotu kupuji další tlusté podkolenky ve slevě, vyrážíme do dalšího národního parku „Joho“. Už dlouho jsme neviděli vodopády, takže výletujeme k nádherným „Wapta Falls“ po cestě zapadané stromy. Máme je úplně pro sebe (žádný div, ta pravá turistická sezóna ještě nezačala). Dnešní den oněmíme ještě dvakrát. Jednou při pohledu na přírodní kamenný most, kterým protékají vodopády, a pak při 6km procházce kolem jezera „Emerald Lake“. Jeho smaragdovou barvu ale bohužel nevidíme, protože je zamrzlé. Na jeho druhé neprochozené straně se propadáme sněhem až po kolena (někteří až po zadek:) a docela se tím bavíme. V městečku „Field“ (tady dávají tři lišky dobrou noc:) potkáváme Čech z Whistleru Kubu s Ladou, kteří cestují až na Aljašku,a plánujeme společný výšlap na zítřek. Večer vyhrává opět motel, kde nás ubytovávají s dělníky, protože právě probíhá rekonstrukce. Hrajeme karty, stahujeme fotky, samozřejmě popíjíme a pak únavou usínáme...
Ráno se probouzíme do mrazivého mlhavého počasí. Protože se všichni (dokonce i ocelový Michal!) klepeme zimou jako malé čivavy, vaříme si čaj. Další zahřátí přichází vzápětí, když šplháme na kopec „Tunnel Mountain“, ze které si užíváme luxusní výhled na město Banff a jeho okolí včetně velkého „Banff Springs Hotelu“. Místní vodopády nás uchvacují ještě víc, stejně jako historické místo s termálními sirnými prameny. Díky nim cítíme do konce dne všude a ze všeho zkažená vajíčka:) I v tom nepřívětivém počasí děláme obědový piknik na odpočívadle a kousek od tří jezer, kde podnikáme následně jen menší procházky. Kluci jsou nejvíc nadšení ze zdejší fauny, kterou zahrnují malé ochočené veverky, které zobou přímo z ruky, a velká stáda jelenů. Další zastávkou je jezero „Minnewanka“, u které si s okolními zasněženými vrcholy připadáme jako na Aljašce. Poslední asi dvouhodinová procházka vede ke třem vodopádům v „Johnston Canyon“. Na spánek tentokrát vyhrává měkká postel v motelu v městečku Canmore.
Dnešní den začínáme ranní sprchou v kempu a doplněním vody. Zda je pitná nevíme, ale určitě by jinak všude rozvěsili cedule zákazů a příkazů jako všude na americkém kontinentu. Začíná sněžit a v infocentru nám lepší naději na počasí nedávají. Rozhodujeme se tedy pro návštěvu Calgary. Procházíme zastaralým olympijským centrem z roku 1988, podél bobové dráhy stoupáme nahoru až ke skokanským můstkům, odkud je hezký pohled na nehezké Calgary. Jeho velké předměstí je monstrozita sama a vysoké mrakodrapy v downtownu nás také neuchvacují. Jsme pyšní na „náš“ Whistler a jeho malebnější okolí. Parkování přímo v centru řešíme naprosto chytře tím, že auto necháváme konečně v servisu na výměnu oleje za 59 dolarů. Auto si pak vyzvedáváme o tři hodiny později. Prioritou se stává jídlo. Všichni máme chuť na něco alespoň trochu odlišného než je toustový chléb a konzervy, a tak zabíháme do „China Town“ na rychlý čínský oběd. Máme to stylově i s hůlkami (pro totální nešiky jako jsem já mají i vidličku:) Akorát maso nám nepřijde kuřecí, možná jsme poprvé nevědomky ochutnali psí! Jedinou atrakcí v Calgary (kromě kovbojského obchodu, kde si kluci vybírají klobouky a kozačky) je věž „Calgary Tower“ s krásnou vyhlídkou na celé město. Navečer si ještě po cestě zastavujeme v nádherně položeném městečku Canmore. Noc trávíme opět venku v kempu, který neplatíme (obálková metoda nás příliš nedonucuje). Jsme tu sami a oheň se jen pomalu rozehřívá, protože sněží!
Projíždíme národní park Kootaney, kde se vydáváme na dvouhodinový pochod k jezeru „Dog Lake“. Rozvíjíme další teorie o medvědech a přemýšlíme, jaké univerzální heslo ze sebe vydat, když někdo nějakého zahlédne. Když Silva vytáhne svou pistáciovou Deli tyčinku, máme dnešní potenciální medvědí oběť jasnou:) Při pohledech na lesy, řeky a zasněžené hory, nám začínají předchozí představy o Kanadě zapadat do reálných obrazů. I když před sedmi lety vyhořelo 12% národního parku Kootaney, nic to nemění na tom, jak se nám tam líbí. Krásnou tečkou za dnešním dnem je procházka podél „Marbel Canyon“ s řekou vymletým dnem a vodopády a místo „Paint Pots“, kde indiáni v minulosti získávali okr, kterým barvili sebe a teepee:) Navečer přejíždíme do jednoho z největších národních parků Kanady „Banffu“ se stejnojmenným městským centrem. Přespáváme v prvním otevřeném kempu se sprchami a ohništěm. Majitel nás upozorňuje na vylézající medvědy a po vjezdu narážíme na osamoceného kojota. Hned je nám lépe:) Rozděláváme táborák a víno a kluci si pro jistotu přendávají náš fórový saharský stan, jak jsme ho nazvali:), do přístřešku na betonový podklad. Vypadá to totiž na déšť. Mrznou a my se Silvou v autě též...
Každý z nás pěti účastníků zájezdu má rád ranní kávu jinde. Martin (učitel angličtiny a tělocviku z Karlových Varů, věk 27 let, urostlá postava, tvrdohlavý, protože je býk:) nedá dopustit na McDonalda, protože v tomto řetězci měl přes zimu druhou práci a tudíž má na vše jako zaměstnanec 50% slevu. Michal (věčný student, strojní bakalář z Českých Budějovic, věk 24 let, vysoký, brýlatý, narozen v panně, říká o sobě, že je bručoun, ale my si to myslíme jen občas:) miluje snídaně v řetězci Tim Horton. Silva (původem Slovenka, ale žije od narození v Praze, věk 27, štířice, moc milá a malá cestovatelka, se kterou po celou dobu zvládáme chlapské výmysly:). Petr (strojní inženýr, kozoroh, věk ..:) mladý duchem a výborný společník, který jde do všeho s nasazením) kávu nepije. No a já (velká cestovatelka, optička, lvice, věčně zmrzlá –alkohol také nepomáhá:( jsem zastánkyní kávy a kapučína na benzinkách. Ač víme, že jsme v Kanadě, hrubě jsme podcenili zdejší sílu počasí a náš první trek připomíná spíš sněhové brodění. Brodíme se ale alespoň stylově lesem podél starých železničních sloupů a obdivujeme všechny pracovníky, kteří se podíleli na stavbě transkanadské tratě, která vede často špatně přístupnými místy. Moje už třídenní problémy s močovým měchýřem se tento den značně zhoršují, a tak si děláme delší neplánovanou zastávku v městečku Inverme (říkáme mu po česku „imrvere“). Protože je sobota a já jsem tím pádem víkendový „emergency“ případ, naúčtuje mi paní na přepážce 750 dolarů. Za poslání moče do laborky a předpis léků. Samozřejmě tvrdím, že u sebe tolik nemám, a tak mě paní chtě nechtě dovolí prohlídku s neustálým ujišťováním, že není běžný postup, aby si nemocnice domlouvala něco s pojišťovnou zpětně. Bla, bla, bla... Pak už jenom vzorek do kelímku, kelímek do laboratoře a po půl hodině mě česky mluvící! sestřička posadí za plentu, kde čekám na doktora. S receptem a doporučením pít brusinkový džus, frčíme do lékárny, která za 15 minut zavírá. Obdržím krabičku furantoinu na týden v sáčku s mým jménem a vytištěnou cenou 25 dolarů a jakoby nic vycházím z lékárny, která je v Kanadě vždy součástí drogerie, bez zaplacení. A to naprosto přesvědčená, že se vše platí až v nemocnici, kam se vracím znovu pro další instrukce ohledně následným telefonátům do mé pojišťovny a kopii lékařské zprávy. Nikdo po mě opět nic nechce, stejně jako lékárník a protože má už zavřeno, jedeme dál. Zbylí účastníci zájezdu se celou dobu baví tím, jak jsem v Imrvere ukradla léky. Vzhledem k tomu, že nejbližší kemp je zavřený, můj stav je nefyziologický a teplota je na nule, rozhodujeme se přespat v motelu. Kdyby za ním byl velký opuštěný dům, vypadalo by to jako z filmu „Psycho“ od Hitchkoka:) Pak už následuje jen rozmrazovací koupel, karty, whisky a pohoda...
Po návratu z Havaje máme jen pár hodin na přebalení věcí letních na zimní. Našeho Voyagera vybavujeme lepší rezervní pneumatikou a po tom, co ho nacpeme všemi baťohy, spacáky a jídlem, můžeme v poslední dubnový den vyrazit. Michal nám hned po startu předčítá z průvodce, nálada je výborná, auto zatím po menších problémech (cukaní v převodovce a následný odtah pár dní před) jede. Jediné, co nám chybí, je trocha alkoholu, aby bylo čím se večer zahřívat:) To záhy napravujeme a ve Wallmartu (něco jako Tesco u nás) kupujeme nejen piva a vína, ale Martin se na tuhé kanadské zimy pojišťuje levně zakoupeným spacákem. Protože v něm ale následující noc a všechny ostatní přimrzá, vážně uvažuje o tom, že ho půjde do Walmartu zpátky reklamovat:) Po nádherném celodenním přejezdu až do národního parku Revelstoke se ustavičně kocháme, přibrzďujeme na focení a zastavujeme na procházku u tyrkysově modrého jezera. První čarodějnickou noc trávíme sice bez ohně v lese, ale rozehříváme se vínem a historkami ze života. Obzvlášť ta Martinova o tom, jak strávil několik hodin v srbském vězení, nás dostává do kolen:) V noci je zima a bojíme se medvědů. (O jednom se mi dokonce zdá!) Jo a strašně kvákají žáby:)
Máme najeto 1000 mil. Alespoň jsme rozhýbali téměř nového Dodge, který si do té doby najezdil jen 1761 mil! Doufáme, že těch pár offroad cest přežil ve zdraví a že v autopůjčovně nezjistí, kde všude byl :) Poslední den vstáváme pozdě, nakupujeme avokádo a papáji na tržišti, poleháváme na pláži, ale protože je zataženo, jedeme se před fastfood Panda připojit k netu a já prolézám obchody, což jsem pořádně neprovozovala už půl roku. Čekáme na letadlo, které nás neodveze zpátky do práce, jak to tak po dovolené bývá, ale na další cestování, tentokrát národními parky Kanady.
