Jak jsem ukradla furantoin...

Každý z nás pěti účastníků zájezdu má rád ranní kávu jinde. Martin (učitel angličtiny a tělocviku z Karlových Varů, věk 27 let, urostlá postava, tvrdohlavý, protože je býk:) nedá dopustit na McDonalda, protože v tomto řetězci měl přes zimu druhou práci a tudíž má na vše jako zaměstnanec 50% slevu. Michal (věčný student, strojní bakalář z Českých Budějovic, věk 24 let, vysoký, brýlatý, narozen v panně, říká o sobě, že je bručoun, ale my si to myslíme jen občas:) miluje snídaně v řetězci Tim Horton. Silva (původem Slovenka, ale žije od narození v Praze, věk 27, štířice, moc milá a malá cestovatelka, se kterou po celou dobu zvládáme chlapské výmysly:). Petr (strojní inženýr, kozoroh, věk ..:)  mladý duchem a výborný společník, který jde do všeho s nasazením) kávu nepije. No a já (velká cestovatelka, optička, lvice, věčně zmrzlá –alkohol také nepomáhá:( jsem zastánkyní kávy a kapučína na benzinkách.
Ač víme, že jsme v Kanadě, hrubě jsme podcenili zdejší sílu počasí a náš první trek připomíná spíš sněhové brodění. Brodíme se ale alespoň stylově lesem podél starých železničních sloupů a obdivujeme všechny pracovníky, kteří se podíleli na stavbě transkanadské tratě, která vede často špatně přístupnými místy.
Moje už třídenní problémy s močovým měchýřem se tento den značně zhoršují, a tak si děláme delší neplánovanou zastávku v městečku Inverme (říkáme mu po česku „imrvere“). Protože je sobota a já jsem tím pádem víkendový „emergency“ případ, naúčtuje mi paní na přepážce 750 dolarů. Za poslání moče do laborky a předpis léků. Samozřejmě tvrdím, že u sebe tolik nemám, a tak mě paní chtě nechtě dovolí prohlídku s neustálým ujišťováním, že není běžný postup, aby si nemocnice domlouvala něco s pojišťovnou zpětně. Bla, bla, bla...
Pak už jenom vzorek do kelímku, kelímek do laboratoře a po půl hodině mě česky mluvící! sestřička posadí za plentu, kde čekám na doktora. S receptem a doporučením pít brusinkový džus, frčíme do lékárny, která za 15 minut zavírá. Obdržím krabičku furantoinu na týden v sáčku s mým jménem a vytištěnou cenou 25 dolarů a jakoby nic vycházím z lékárny, která je v Kanadě vždy součástí drogerie, bez zaplacení. A to naprosto přesvědčená, že se vše platí až v nemocnici, kam se vracím znovu pro další instrukce ohledně následným telefonátům do mé pojišťovny a kopii lékařské zprávy. Nikdo po mě opět nic nechce, stejně jako lékárník a protože má už zavřeno, jedeme dál. Zbylí účastníci zájezdu se celou dobu baví tím, jak jsem v Imrvere ukradla léky.
Vzhledem k tomu, že nejbližší kemp je zavřený, můj stav je nefyziologický a teplota je na nule, rozhodujeme se přespat v motelu. Kdyby za ním byl velký opuštěný dům, vypadalo by to jako z filmu „Psycho“ od Hitchkoka:) Pak už následuje jen rozmrazovací koupel, karty, whisky a pohoda...