Po několika minutách čekání se jejich doprovod a servisáci s nápisy Czech Team začali „nenápadně“ ztrácet, asi aby odvedli pozornost od nás stíhaček. Nám to trefně došlo, ve stopování jsme nepokračovali a mezitím, co jsme se rozhodovali, kam se půjde na hokej, naši bronzoví hoši se nečekaně vynořili. Samozřejmě v bílých bundách a s medailemi na krku:)!!! Jestli se chtěli v tomto ohozu vyhnout davovému pískotu, tak jim to nevyšlo a my u nich byli jako první:) Bauer při focení poznamenal něco ve stylu „rychle rychle, takhle se na to pivo nedostanem“, což nás, všechny české fanoušky, neskonale zamrzelo, ale jsme ochotni mu to odpustit, když víme, že po tak náročném závodě je pivo prostě ta nejlepší odměna. A mimoto s Peťou se v obchůdku se suvenýry vyfotil víc než ochotně. Takže jenom samá +++++:)
V olympijském stanu se mi líbí víc a víc. Nic moc extra nezvedám jako pravidelně v Rendezvous, pohádkově se najím (to že si budu v zimě pochutnávat na čerstvých borůvkách, jahodách a ananasu jsem netušila:) a následně nakrmím i Peťu přivezeným proviantem, procházím se po stanu, zdravím a směju se na lidi známé nebo neznámé a popíjím si vínečko na tajňačku za barem, když tam na mě vyjde řada:)A to nejkrásnější na tom je, že je i čas dívat se na probíhající závod a všechny lyžaře si zblízka prohlédnout, když vycházejí nafukovací bránou směrem k našemu stanu. Nejvíc lidí z české delegace se přijelo podívat na slalom, kde Šárka Záhrobská vyhrála bronz. Panu JUDr. Petru Hrubcovi (generální sekretář Českého olympijského výboru) tímto děkuji za krásný rozhovor a taky za to, že se moje náušnice s motivem olympijského maskota Inukshuka (my mu říkáme ivošuk:) staly inspirací na dárek pro jeho dceru.
The logo and mascot of the future 2010 Vancouver Winter Olympics is based on the Canadian Inuit inukshuk. The inukshuk is a stone marker that has been used by the Inuit to help guide through the northern Arctic terrain for centuries - see the Inuit Inukshuk article for background information. The Inuit inukshuk has also become a symbol of leadership, cooperation, friendship and the human spirit.
Pan MUDr. Milan Jirásek (předseda Českého olympijského výboru) se svojí paní jsou strašně moc milí a hezky se s nimi fandilo. Předseda české vlády pan Ing. Jan Fišer s manželkou se zdrželi jen krátce a pak ještě stihli dojezd bronzového Lukáše Bauera. Tito a ostatní přišli fandit do stanu v našich národních úborech, které tentokrát navrhla firma Alpine pro a o tom, že se jim to povedlo, svědčí pochvalné pohledy a komentáře.
Nezapomenutelným se stal i den, kdy jsem servírovala švédskému králi (Carl XVI. Gustaf) krekry s mozarelou a guacamole omáčkou a taky den, kdy mi podal ruku ministerský předseda Kanady Stephen Harper...
To mě zase jednoho krásného dne napadl skvělý nápad, že odepíšu na tajemný inzerát a po dobu olympiády se fyzicky (i psychicky) zničím večerním uklízením. Hned poté mi volal chlápek, že by mě potřebovali už večer a že si podrobnosti o místu mé „druhé“ práce domluvíme, až skončí směna té první:) Ve tři odpoledne jsem se na to samé číslo dovolala pro změnu paní, která mě měla nasměrovat na místo určení. Po několika zmatených telefonátech jsem po hodině a půl!!! dorazila na jakési staveniště s poslepovanými buňkami, ve kterých je po dobu olympiády ubytováno 1500 sekuriťáků a příslušníků policie.
O mém příjezdu tam samozřejmě z vedení nikdo netušil. Nakonec uznali, že těch 36 záchodků pro všechny musí někdo pravidelně uklízet a vzpomněli si, že vlastně najímají dalších pět lidí, z nichž dorazila jen jedna starší, moc milá kanaďanka. Po zběžném prohlédnutí této poslepované budovy jsem se za první zatáčkou skoro ztratila! Vypadalo to jak na obří lodi s kajutami, mělo to tři patra, čtyři křídla a minipokojíčky se dvěmi palandami.
Mým hlavním posláním bylo uvést minikoupelny se záchodem do stavu, ve kterém se nacházely, než se jimy prohnalo pár mužů zákona. Na pomoc jsme vyfasovali hadr, silný detergent ve spreji a roušky, které jsme odmítli. Jo a taky radu, že pokud prý záchodek vyteče a biologický odpad bude značně rozšířený po toaletě, že mají v prvním křídle chlápka přes bio odpady a že to zlikviduje. Good luck! Po třech hodinách monotónní práce, dvakrát převrhlého pojízdného vozíku a neustálého opakování věty ubytovaným „this toilet is now occupied, use the other one“:), jsem postupně docházela k převratným závěrům:
1. Mám já to zapotřebí? Teď jsem mohla být doma, koukat na záznamy olympijských disciplín a jíst zmrzlinu...2. Ale zase pár dolarů navíc se vždycky hodí...3. No ale v době olympiády bych si měla užít tu atmosféru a na záchodkách jí moc neucítím!!! (zato ten detergent cítím až moc a slzím z toho)4. Vydrž, vydrž!!!5. Končím, stejně mi to sem trvá hodinu a půl a autobusy jsou narvané ve špičce...6. Ale zase to utíká, nedá se na tom nic zkazit, leda tak vylepšit...7. Chce se mi spát a to ještě ta cesta domů...8. To nedám už z toho spreje i pšíkám9. Já chci tu zmrzlinuuuuuuuu:))
Po příjezdu domů jsem tuto práci vzdala a druhý den odepsala na další inzerát. Hledali umývače nádobí do gay domu. Začátkem března je tady totiž gay týden a to by byl další „hard core“:) Naštěstí neodepsali:)
První den v práci bývá vždycky plný nejistoty. Nic nevychází podle plánu, člověk pořádně neví kam si efektivně stoupnout a kde nezaclánět, jak si zorganizovat čas a též netuší, jak bude jeho výkon vnímán a ohodnocen ostatními. Koneckonců je to premiéra pro nás všechny, takže „no big deal“. Díky kanadské guvernérce a přítomné ochrance se nám hned první den například zpozdilo jídlo a když ho dovezli, lidi už byli skoro pryč.
Cesta do ráje sjezdařů mi trvá zhruba 25 minut busem, ale vyrážím s 45minutovým předstihem, abych po první kontrole vyjela vlekem na druhou a do VIP stanu vlastně vlezla nezkontrolovaná. Čekala jsem rentgeny a ono nic, tak asi příště. Nikdo mě s obuškem nezastavil a to je všude kolem sekuriťáků až až:)
V provizorní přípravné části stanu začínám s ostatními dělat, že něco dělám(e), krájíme housky, croisanty, připravujeme jogurty, ovoce, marmelády, medy a másla (burákové, mandlové a taky to normální:), dále překapávanou kávu a horkou čokoládu. Všude všechno utíráme a aranžujeme až je to překombinované, ale je nás na to dost, takže máme čas vymýšlet kraviny:) Kolem deváté se začínají trousit první hosté, takže pochutiny zase doplňujeme a sklízíme bambusové talířky a plastové příbory ze stolů. Jakmile začne závod, všichni (skoro) se přemisťují na VIP tribunu a sledují sjezdy na čerstvém vzduchu...no a my zevnitř, protože přes celou prosklenou stěnu je parádně vidět.
Kolem oběda začíná solidní šrumec. Jsme téměř zcela a úplně závislí na DODÁVCE jídla ze spodní kuchyně, kterou nám DODÁVKOU dopraví nahoru do stanu:) Začíná rychlostní vynášení věcí do stanu, vyklízení dvou lednic, aby se nadbytek jídla dal někam shovat , servírujeme sendviče, ovoce, sýry a dezerty na tácy a teplé pokrmy do zahřívacích nádob, které udržují v teple čtyři hořáky. Lidi jsou jak supi, divíme se, že mají po snídaních zase hlad. Stačí ale jak začneme vzadu uzobávat a hned je nám to jasné...po dobu deseti pracovních a závodních dnů jsem přicházela domů permanentně přejedená!!! A to nemluvím o „zbytcích“, které každý den tahám domů. No není to parádní práce?:)
Ještě, že jsem si vyměnila jakožto dočasně nezaměstnaná služby. V úterý nás svou návštěvou totiž poctili čtyři sáňkaři, takže jsme se s nimi asi 20 minut vykecávali v pracovní době a nejen, že nám bylo odpuštěno, ale manažerka poslala klukům i něco málo k zakousnutí. Foťáky jsme u sebe bohužel neměli, ale kluci jo, tak jsme se s nimi v pracovních kuchyňských oděvech vyfotili (obzvlášť já jsem byla špinavá jako čuně po drhnutí grilu:)
Dole ve Whistleru potkáváme spoustu dalších závodníků. Nejvíc jich už viděl asi Peťa, který s nimi má čas pokecat v olympijské vesničce. Obchody se suvenýry jsou otevřené dokořán. Z jednoho přetékaly stojany s ruskými a kanadskými dresy. Všechna volná místa v ulicích už jsou zabraná televizními stanicemi, všude už stojí pódia, všechno se natáčí, všichni se fotí. I my dva ve čtyřbobu:) Olympijská atmosféra se tu dotýká každého, a kdo říká, že ne, kecá:)
Supervisorka z budovy 7 měla úžasný nápad, že ve společenské místnosti uspořádá televizní sledování zahájení olympiády pro ty, kdo nechtějí mrznout u velkého plátna dole ve vesnici. Nakoupila k tomu 4 velké kyblíky zmrzliny a spoustu kornoutků a i v malém počtu účastníků (zbylo na nás aspoň víc zmrzliny:) jsme si to bezva užili a český tým při nástupu řádně podpořili hlasitým skandováním. Kanadský též:)
Behind the scenes, jak už v názvu napovídá, znamená diskrétnost. Tzn. žádné žádání o autogramy, žádné šeptání a zírání s otevřenou pusou (mám takový dojem, že stejně nikoho nezidentifikuju:), žádné omdlévání po spatření slavné osobnosti a žádné vykecávání. Tak bylo řečeno, uvidíme, jaká bude praxe:)
Při školení se ukázalo, že na VIP stan se nějak zapomnělo a není nachystané (až na výzdobu) skoro nic, tři hodiny jsme trávili předstíráním, že vybalujeme bambusové talířky na jedno použití, příbory (plastové dokonce i pro VIP!) chyběly, jakožto kelímky na kávu a vlastně i ta káva...manažerka vypadala taky dost zoufale, možná i proto, že nikdo jí nebyl schopný říct, kolik slavných bude z těch bambusových talířků každý den při závodech jíst. Vlastně nám to sdělili. Od 100 po 600 lidí za den!!! Slušný rozptyl. Jednu holčinu dokonce první den propustili, protože nemůže pracovat víkendy. Tuhle skutečnost nahlašovala BTS už v lednu a pak ještě pro jistotu! několikrát. Tady se rozhodnutí mění každou minutu. Člověk je psychicky i fyzicky připravený nasadit své síly a jeden telefon mu čas opět slušně přeorganizuje. Vydržím, na mě si jen tak nepřijdou:)
V pátek jsem se dostavila do Creekside na školení, dala si kafe v jídelním stanu pro zaměstnance a dobrovolníky, kterými se to v okolí jenom hemží, díky krásně modrým bundám s olympijskými kruhy na zádech. Navíc všichni zaměstnanci nosí na krku velké cedule akreditací s fotkou a kódem, který nás opravňuje jen ke vstupu do určité budovy, kde pracujeme. Ve vesničce, totálně zabrané pro sjezdové disciplíny, už je dost živo, sportovce na tréninky přivážejí autobusy z olympijské vesničky a já nestíhám sledovat mezinárodní závodníky v dresech své země... prostě super atmosféra a to se ještě nezačalo závodit!!!:)
Všude je spoustu kamer a reportérů a člověk na konci dne vidí zeleno-modře díky všem těm dekoracím...modré je veškeré oplocení, zelené jsou olympijské kruhy, které svítí v dálce nad dojezdovou plochou, auta jsou polepená obrázky symbolizující jednotlivé sporty. Ty samé barvy figurují i na pomalovaných plátnech, které zakrývají nevzhledné ploty a bílé stany.
Organizování lidí je už kapánek složitější a dojmy zanechalo ve všech smíšené. Nejen, že rozvrh jsme se opět nedověděli, ale vedení nás upozornilo, že se nejen naše hodiny, ale i pozice, můžou změnit z minuty na minutu. To jsem pocítila na vlastní kůži hned následující den, když jsem jela po páté ranní do práce a před rentgenovou bránou mi zavolala supervisorka, že mě na sobotu ani neděli nepotřebují, protože závody byly na oba dny odloženy!!! Že prý zavolá zítra. Zavolala ještě dneska, že prý potřebuje jednu z mých akreditačních karet, která mě opravňuje ke vstupu do mého pracovního stanu. Jediné pozitivum, které z toho vyplývá, je, že jsem si nacvičila brzké vstávání a cestu do práce:) Kartu ji dovezu zítra, dneska si moje nervy potřebují odpočinout:) Není ale přece pátek 13. ale sobotáááá!
Začalo to nenápadně několika blikajícími policejními auty a sportovec s ohněm vyběhl o několik minut později v doprovodu fotografujících nadšenců, bodyguardů a televizních kamer tak samozřejmě, jako by to dělal tím stejným způsobem každý den. I my jsme se nechali vtáhnout do nádherné večerní atmosféry, v poklusu se vrhli na pronásledování olympijského světla a fotili a natáčeli a mávali kanadskými vlaječkami.
Závěrečný olympijský běh nebyl během, ale pochodeň se v rukou sportovce vyvezla na sněžném skútru na vršek kopce a pod pódium ji ten samý borec dopravil sjezdem na lyžích.
Kolikrát tohle můžeme v životě vidět na vlastní oči? A dotknout se jedné z pochodní při náhodném focení se sportovcem číslo 181, který měl tu čest dovézt oheň až na pódium v srdci Whistleru?:)
Supervisoři z jednotlivých budov dali hlavy dohromady a vymysleli, že uspořádají každý týden nějakou seznamovací párty za účelem dovědět se víc o dané zemi, víc se družit, víc se opít...Po absolvování lotyšské a švýcarské akce přišla na řadu ta naše česká se vším, co k reprezentování naší země patří. Bramboráky se smažily ve velkém, české pivo šlo na dračku a po jablečném závinu se jenom zaprášilo. Z nalepených plakátků se návštěvníci z ciziny dověděli historii ČR (někteří z nás si dokonce přečetli to, co ani netušili:) Taky se naučili pár jednoduchých nezbytných frází jako dobrý den, nashledanou, pivo, ty vole, prsa, zadek atd:)
Za doprovodu české hudby (dechovku jsme naštěstí nestihli stáhnout:) se pařilo do rána a návštěvnost byla vskutku mezinárodní:)
