Postřehy ze skandinávie….

Nápad zajet se podívat na začátku léta na sever se pro teplomila, jako jsem já, záhy nejeví jako špatný, protože v Čechách teploty převyšují třicítku.
Možná proto do zásob s jistotou nadcházející konzumace přibaluju ledovou kávu, radlery, lemony, grepy a další nízkoalkoholické pivní novinky. Pod Peťovým tlakem, že u seveřanů je všechno předražené, se marně bráním křečkování konzerv, rybiček, tuňáků a instant těstovin z Lidlu.

V Dánsku už začínám chápat, že i v Evropě může člověk zažít americko-kanadské vzdálenosti a na severu za polárním kruhem svoji jistotu utvrzuju. Najetých 8,500 km to pak koneckonců potvrzuje a to jsme zdaleka nedojeli do nejsevernějšího Nordkappu!!!

Zpočátku prší, vyčkáváme ve frontě a na samotné hranici s Norskem zajíždíme na celní prohlídku do krytého hangáru. Norák, jak ho Peťa nazve, je dost důsledný a vyptává se na kemp, ve kterém budeme nocovat. Nemáme tucha, ale to, že nejspíš zaparkujeme na odpočívadle někde u dálnice radši dál nerozvádíme. Otvíráme Norákovi na povel jednu z Mattonek a nabízíme ochutnávku, aby se přesvědčil nejen čichově, ale i chuťově, že nepašujeme v petkách vodku. Degustaci s překvapivou důvěrou odmítá. Následně už taky vylézám z auta, abych mohla Noráckého celníka mezi řečí pobavit, tím, že jak dlouho se v jeho domovině zdržíme, záleží i na počasí, které se mi opravdu nelíbí. Jemu asi permanentní lijáky nevadí, protože se usmívá. Pak cosi zamumlá do vysílačky, ukončuje kontrolovací proceduru a vpouští nás na detailnější průzkum země.
Fronta aut mezitím zmizela, takže ho podezříváme, že si musel udělat čárku za nějaké mimonorské auto a ostatní pak pustil.

Zážitky z Norska a Švédska bych shrnula na „NIKDY JSEM ...“

Nikdy jsem neviděla fjord, ne stovky fjordů a nepřipadala si tolikrát jako Frodo Pytlík! (Peťa už jednu norskou cestovní etapu dřív absolvoval)...
Nikdy jsem neviděla co deset minut vodopád, jezero nebo aspoň tunel. Frekvence našich hlasitých výkřiků nadšení se tak logicky snižovala až na věty typu:“Hele, zase vodopád“:)
Nikdy jsem nenavštívila tolik dřevěných kostelů...
Nikdy jsem nespala za polárním kruhem za úplného světla...dokonce bez připravených klapek na oči...
Nikdy jsem neviděla čistější odpočívadla a tak předražené kempy...
Nikdy jsem neviděla tolik běžců v dešti a tolik otužilců v žabkách při teplotách, při kterých se u nás nesundává ani mikina!
Nikdy jsem se nenaučila aspoň tři základní norské fráze, jen dobrý den = god dak, co nevím, jak se čte, tudíž zůstalo nepoužito...
Nikdy jsem se nenaučila aspoň tři švédské fráze, jen dobrý den = hej, co se čte jako haj...co jsem používala frekventovaně a pak přešla do angličtiny, když oni na mě po pozdravu švédsky...
Nikdy jsem neviděla komára se sosákem délky jeho nohy, který absolutně nerespektuje kvalitní repelent!!! Muchničky byly v nahánění snad ještě otravnější a důraznější. Nejvíc se to nehodilo při jídle, se kterým jsme museli zalézat do auta...
Nikdy jsem tak nerentgenovala křoví podél cest, abych zahlídla soba nebo losa...Nakonec „překáželi“ přímo uprostřed silnice ve Švédsku...
Nikdy jsem nebyla v první Ikee na světě a neočekávala ji v takové vesnici:)
Firmu založil Ingvar Kamprad ve svých sedmnácti letech za finanční dar, který obdržel od svého otce za úspěšné ukončení studií. Zpočátku IKEA prodávala tužky a pera, peněženky, rámečky na obrázky, hodinky, klenoty, nylonové punčochy apod., tedy levné zboží, které bylo možno dobře prodat.
Název IKEA tvoří iniciály zakladatele Ingvar Kamprada a první písmena slov Elmtaryd a Agunnaryd, farmy a vesnice, kde vyrůstal.
Nikdy jsem na zahradách neviděla tolik dětských trampolín…a tolik dětí dělajících na nich salta…
Nikdy jsem nepředpokládala, že Stockholm bude tak nádherný a Oslo tak pooslené. Dokonce ani veřejné záchodky s bankomatem jsme nenašli!:)
Nikdy jsem neřídila po dálnici tak dlouho v kuse s tím, že by mě nikdo nepředjel...a když se to povedlo, bylo to Volvo...
Nikdy jsem se tak netěšila na konzervy z Lidlu jako po norských výšlapech...
Nikdy jsem asi neviděla dražší základní potraviny než u seveřanů...a nikdy jsem na ně neměla větší chuť...
Nikdy jsem taky neměla větší chuť spát zase jednou při tmě...na úplném severu bych se spokojila i s šerem...
Nikdy se mi nechtělo tolik někam vrátit jako do Norska...

Po příjezdu do naší malé rodné země nás přivítalo snad 40 stupňů, zašli jsme na nedobrý oběd, koupili si (v Lidlu pochopitelně) dobrou coca-colu, zavařili sedmi cykly praní skoro pračku a ulehli na palety (naše ručně vyráběná obýváková sedačka:) sice s pokročilým stádiem rýmy a bolestí v krku, ale nadšení z naší expedice....

Zážitky byly opět celoživotní:)
V + P

Lenošení v Kutě

V noci nás tentokrát nebudí Aláhovy zvuky z mešity, ale rozdováděná smečka psů. Ráno pak klasický mix žab, ptáků, gekonů a kohoutů.
Procházíme Kutu a hledáme tržiště, kde se dá smlouvat. Na pláži se snažím, aby mě bavilo ležení pod žhavým sluncem a za větru, který mi pískem obaluje celé tělo. Navíc za zákazu koupání se kvůli vysokým vlnám!
Po hodině to vzdávám a jdu do chýše vyzvednout schovávajícího se Peťu na oběd. V restauraci máme možnost opět spatřit cosi, co vypadá jako druhý Kikil:)
Při následné procházce na nás dohazovači a naháněči pořvávají, zda nepotřebujeme transport, taxi, masáž....Peťovi je nabízena marihuana, hašiš, tampón a podobné nepotřebnosti. Turista před námi se asi cítí v rozpacích více. Je mu vnucována i viagra!...v uších nám zní slovní spojení maybe later, maybe tomorrow, odpovídáme maybe never:)
Den zakončujeme mojí trojnásobnou ochutnávkou zmrzliny, pozorováním západu slunce, pitím a vymýšlením, jak narveme do dvou baťohů všechny ty maskyyyyy!!!!!

Maskování

Ráno slabě prší, ale i v deštíku se jdeme projít ke Ketut´s place. Netušíme, zda tu Ketut z filmu Eat, pray, love opravdu žije, ale má to na cedulce napsané:)
V řezbářské ulici jsem ve svém živlu a Peťa, jak se zdá, taky:) Po dvou hodinách si odnášíme sedm masek a spoustu šperků. Obavy, že se nám to do baťohů nevejde, zažehnáváme s naprostou profesionalitou balení před odletem domů.
Do turistického centra Bali do Kuty se dostáváme všemožně nakombinovanou dopravou odpoledne a snad věčnost hledáme ubytování za normální cenu. Všude si vymiňujeme, že nepotřebujeme ani bazén, ale ani snídani, klimatizaci a teplou vodu! Takto otrlí jsme po třech týdnech cestování po Asii.
Štěstí se na nás záhy usmívá v podobě „normálního“ pokoje bez bazénu, snídaně, klimatizace a teplé vody:)
Pro dnešek stíháme jen západ slunce s pivkem na pláži a tradiční balijskou masáž.

Zpátky na Bali

Po předchozích negativních zkušenostech se smlouváním na Lomboku si zařizujeme organizovanou cestu zpátky na Bali do Ubudu. Indonésani jsou odborníci na chaos, takže i organizovaná cesta může probíhat dezorganizovaně. Na trajektu se bavíme naivitou čtyř slečen, které nechali čtyři nosiče odnést jejich zavazadla až na palubu lodi a teď se diví, že po nich dotyční něco chtějí. Slečny se brání tvrzením, že si žádnou cenu dopředu nedohodli a že tedy ani nehodlají nic platit. Reakce místňáků je překvapivě hlasitá, takže o celé situaci ví za okamžik celá loď. Naháněči se po chvíli rozhodují i k činům a snaží se zaklíněná zavazadla odnést z lodi ven. To už jsou hlasité i dívčiny a poplašeně vytahují, ne zrovna drobné, z peněženek!
Loď povážlivě houpe, takže s radostí vylézám a podrobuji se kontrole balijských strážníků, kteří si mohou udělat čárku za dnešní den. Jakožto turisté jsme podezřelí, že si z Lomboku přivážíme všudypřítomné „magic houbičky“.
V Ubudu si hraju na smlouvání s místními trhovkyněmi a Peťa mezitím shání ubytko. Po dlouhé době i s teplovou vodou! Jdeme si dát tuňákový steak do naší oblíbené restaurace, kde nám navíc zapomínají naúčtovat jedno pivko. No není v tom Ubudu krásně?:)

Turistický šnorchl

Šnorchlujeme s turisty na organizovaném výletě. Rybky jsou nádherné, akorát želvu musí náš průvodce vyrušit ze spánku, aby ukázala, jak umí plavat. Na třech zastávkách marně hledáme Nema, ale spokojení jsme i tak:) Na sousedním ostrově dostáváme kostrbatý úsměvný pokyn od našeho lodivoda: “You guys will have lunch now.  Ňami, Ňami. I need you at one spot and then go back straight to Trawangan.“ Peťa si následně dává smaženou barakudu s rýží.
Po cestě zpátky pozoruji steroidového vyholeného borce s rusovláskou, se kterou si vzájemně poměřují, kdo je vyholen více a pak se loď zastaví. Benzín kluci sice dolijí, ale motoru se nějak nechce chytnout. Po pěti minutách mého stresu z představy plavání v mořském proudu loďka škytne a jede ke břehu.
Na západ slunce šplháme do jediného kopce celého ostrova a večer si užíváme kulturu při filmu Water for elephants v místním kině.

Gili Trawangan

Den zahajujeme smlouváním cen s řidiči. Jeden prohlašuje:“Because you beauty I give you 100.000 rp!“
Jsem asi málo „beauty“, jsme ochotni do bema nasednout za 20.000 rp oba! Nakonec nás nakládá borec, se kterým si cenu sice sjednáme, ale i přesto nás za pět minut vysazuje před vchodem do „cestovky“, abychom si zaplatili turistickou přirážku. Hádáme se dál, že tím směrem stejně jede a má skoro plné auto turistů, které musí odvézt. Tím pádem jsme něco jako bonus!
Prašná cesta k trajektu se dá zvládnout pěšky nebo je možnost si najmout povoz tažený koněm. Koně je nám v tom vedru líto, takže pochodujem po svých až na pláž. Nejdříve se na rozkývanou loďku nakládají zásoby jídla a pak turisté s místními.
Za necelou hodinu vystupujeme v ráji, dobrovolně kráčíme s prvním naháněčem, který vypráví další pohádku o vysoké sezóně a ještě vyšších cenách ubytování. V pravé poledne jdeme obejít ostrov s původním plánem se vykoupat. Moře je však na druhé straně pláží příliš mělké a tak se posilňujeme Bintangem a po obkroužení ostrova zalézáme do otevřené budky na kuřích nožkách a dáváme si oběd a ovocný shake.
Večer zálézáme do další chýše s obrovskými polštáři – místního kina, kde u velké krabice popcornu koukáme na film Eat, pray, love:)
Na spaní u mešity máme znovu štěstí. Tentokrát není ale ani dostavěná a stejně jsou na kopuli navěšené tři ampliony, které vytrubují muziku snad až do Evropy!

Loučení

Ráno nás budí retardovaný kohout. Ten se liší od ostatních, že nás budí o celých 20 minut dříve než ostatní "normální" opeřenci. Jedeme se podívat s najatým řidičem na kávové plantáže a ochutnáváme kopi (kávu) luwak, na jejímž vzniku se notně podílejí kunovité cibetky, které si k snědku vybírají ta nejlepší kávová zrna. Ta projdou nestrávená jejich trávicím traktem, zbavená hořkosti....po vylučovacím procesu se zrna seberou, očistí, omyjí, vyloupnou a praží a pak se káva za nekřesťanskou cenu prodává. Kromě kopi luwak mě zaujala ginseng coffee, bali coffee, sladký poctivý ginger tea a lemon tea.
Nadšenost vše si zakoupit v tamním obchůdku mě přejde hned, jak vidím přemrštěné ceny. Situaci zachraňuje Andy, který si nějaké vzorky kupuje, ale neodpustí si poznámku o existenci chudých turistů.
Kluci nás dnes nadobro opouštějí a po čtyřech procestovaných měsících se vrací do Německa. My pokračujeme na trajekt na další z ostrovů, Lombok. Cenu bema smlouváme, dokud se někdo nesmiluje a nepovažuje nás aspoň na chvíli za místní, kteří se neokrádají.
Cestu na lodi bez problému prospím a plná energie se vrhnu na smlouvání odvozu do pobřežního městečka Senggigi. Na Lomboku ovšem panuje „bemo mafie“, se kterou se hádají i místní. Když slyšíme několikrát pohádku o muslimských řidičích, kteří mají za hodinu po setmění padla a vrhnou se po celodenním půstu do jídla, souhlasíme po půl hodině s vyšší částkou s obavou, že bychom se taky do města jinak nemuseli dostat. Řidič jede jako blázen, asi je vyhladověn na nejvyšší přípustnou míru.
Ubytování hledáme podle Lonely Planet naposledy. Co je v průvodci, je už dávno předražené. Škoda, že neupozorňují na blízkost mešity, takový kravál může v noci udělat jen muslimský svatostánek!!!

Kremace v těle býka

Brzy ráno Lovinu opouštíme a soudíme, že nám chybět nebude. Ani východ slunce v šest hodin není z pláže vidět, protože je otočená na západ. Do Ubudu se nějak nemůžeme trefit, GPS má hravou náladu a vede nás do slepých uliček. V jedné je to málem o zrcátka! Myslím, že si všichni vydechneme, když auto vracíme bez šrámu a nemáme na kontě žádnou sraženou motorku ani přejetou slípku. Ubud praská pod náporem místních a turistů. Ve dvě odpoledne jsou všichni seřazeni kolem hlavní ulice, kudy průvod asi sta indonésanů střídavě pouští, zvedá a poponáší obrovskou kýčovitou sochu býka, na kterém sedí vypasený mnich. Další na podstavci diktují strategii zdvihu, což se jim občas nepovede a socha i s mnichy zahučí k zemi.  Do toho ulicí prochází bubeníci, prodejci všeho možného od burských oříšků přes sarongy (barevné přehozy, které má za chvíli kolem pasu celý Ubud i Andreas, který si usmlouvával cenu asi půl hodiny).
Celá ceremonie nějak dlouho trvá a v tom vedru je to na úpal. Když po několik hodinách hlemýždího přemisťování býk stojí na místě kremace, čekáme pro změnu na zapálení celého objektu i s královnou uvnitř jeho těla.
Andy s Marcelem už to nevydrží hlady a jdou na chicken teriyaki. Po jejich odchodu býka slavnostně zapalují a my jim rádi věnujeme kremační fotografie:) Smrt královny kolektivně zajídáme druhou večeří a zapíjíme slivovičkou.

Autem na sever

Ráno mě budí zase vřískot z palem, nevím, kde se ty kohouti, ptáci, gekoni, žáby...schovávají. Domácí nám ráno ohlašuje, že se musíme vystěhovat, má asi lépe placené zákazníky. Protože se chceme zdržet ještě další dny, jdeme se i s bagáží na zádech nabízet naháněčům. Tentokrát ale bez jejich zájmu. Všude mají plno, protože se pozítří koná velká ceremonie, pohřbívá se královna matka.
Kolem desáté dorážíme celí unavení k půjčovně auta, její majitel si z té včerejší tmy asi ani nepamatuje, že nám zapůjčil vůz na celý den.
Projíždíme nádhernou krajinou kolem sopky Gunung Agung, jezer a rýžových polí. Andy se snaží vcítit do role indonéského řidiče opravdu s vervou, někdy to s námi strachy cuká!
Po několika hodinách dorážíme na pobřeží Lovina beach a jako natěšení účastníci zájezdu klušeme v plavkách na pláž se slibnou představou mořské koupele. Hloubka je však v nedohlednu a dno s ostrými kameny. Plavba se nekoná, tak se aspoň smočíme (Peťa si v tom brouzdališti stačí odřít koleno) a pak jdeme na pivo a Lovinu pomluvíme.
V hospodě Zurich, kde měli mít Bintanga díky happy hours levnějšího, slevu popírají a tak kluci nesou ceduli s prokazatelným nápisem z pláže přímo do Zurichu, aby zjistili, že hospody s názvem Zurich jsou v Lovině dvě!!!:)
Třetím zádrhelem je noční vyjížďka do centra města, kde se má údajně konat oslava, kterou ale nenacházíme, tak se jdou kluci aspoň nakrmit a my s Peťou čekáme v autě a uspáváme se pivem a vínem, protože se loudají.
V závěru dne popíjíme slivovici na verandě a vymýšlíme, z čeho by se tento blahodárný nápoj dal ještě vyrábět (Kluci se angažují velmi zdařile, dostali nápad na banánovici, třešnovici či vínovici:)

Ubudování

Ubud je jediné místo v Indonésii, kde nám dvakrát prší. Ráno nás budí džunglí zvuky, takže jsme na snídani a výlet připraveni už od sedmi! V pláštěnkách (někteří - čeští - my dva:) pochodujeme a na okraji centra se vracíme zpátky, protože déšť sílí. Andy jde surfovat na net a my si po banánových palačinkách dáváme vyprat prádlo. Borci prádelníci každý kousek počítají a zaznačují na paragon, když jsou u kalhotek a ponožek, začínám se červenat.
Procházku se daří zdolat odpoledne, procházíme kolem rýžových polí, nahlížíme do obchůdků s obrazy, sochami a suvenýry. Na ulici od turistů ochutnávám svůj první durian. Chudáci si koupili celý plod a po prvním soustu naznali, že ta vůně už dopředu varovala. Něco málo z googlu....

Durian = tropické ovoce velikosti melounu, slupka je ale hrbolatá, na první pohled vypadá jako trnitá. Nesnáší dopravu, musí se spotřebovat v zemi sklizně. Vynikající, težko popsatelná chuť. Má jednu vadu. Nepředstavitelně páchne. Pokusím se ten smrad popsat. Jako lejno, ne, jako exkrement, ne, jako lejnový exkrement. Všechny odborné publikace tvrdí, že žádný evropan není schopen durian pozřít.

Omyl, mně durian voní, ovšem nechutná!!!:)

Večer ješte stíháme procházku po Monkey Forest. Jak název napovídá, je tu spoustu mlsných opic, které vydržíme pozorovat snad hodinu. Andyho vyzvedáváme od „surfingu“ a jdeme pojíst.