Ubudování

Ubud je jediné místo v Indonésii, kde nám dvakrát prší. Ráno nás budí džunglí zvuky, takže jsme na snídani a výlet připraveni už od sedmi! V pláštěnkách (někteří - čeští - my dva:) pochodujeme a na okraji centra se vracíme zpátky, protože déšť sílí. Andy jde surfovat na net a my si po banánových palačinkách dáváme vyprat prádlo. Borci prádelníci každý kousek počítají a zaznačují na paragon, když jsou u kalhotek a ponožek, začínám se červenat.
Procházku se daří zdolat odpoledne, procházíme kolem rýžových polí, nahlížíme do obchůdků s obrazy, sochami a suvenýry. Na ulici od turistů ochutnávám svůj první durian. Chudáci si koupili celý plod a po prvním soustu naznali, že ta vůně už dopředu varovala. Něco málo z googlu....

Durian = tropické ovoce velikosti melounu, slupka je ale hrbolatá, na první pohled vypadá jako trnitá. Nesnáší dopravu, musí se spotřebovat v zemi sklizně. Vynikající, težko popsatelná chuť. Má jednu vadu. Nepředstavitelně páchne. Pokusím se ten smrad popsat. Jako lejno, ne, jako exkrement, ne, jako lejnový exkrement. Všechny odborné publikace tvrdí, že žádný evropan není schopen durian pozřít.

Omyl, mně durian voní, ovšem nechutná!!!:)

Večer ješte stíháme procházku po Monkey Forest. Jak název napovídá, je tu spoustu mlsných opic, které vydržíme pozorovat snad hodinu. Andyho vyzvedáváme od „surfingu“ a jdeme pojíst.