19. Kanadský měsíční zpravodaj...

Leden strašně moc utekl!!! Z práce nás zatím nevyhodili, ale ani nás nepovýšili:) Po vánočním zklidnění stavu turistů na horách, se lidi zase objevují, lyžují a vyžadují naše pokrmy v Rendezvous. Všechno se připravuje na olympiádu, Pěťa sehnal práci v olympijské vesničce, která mu začíná 29.1. Bude měsíc prodávat v suvenýrech, kde má s ostatními přísně zakázáno dávat slevy závodníkům, manažerům a ostatním, co si myslí, že mají jako VIP slevy na vše... a dle školení sportovci údajně nejvíc kradou, takže musí dbát zvýšené ostražitosti...
Asi jako balón a vrtulníky s termovizí a snajpři na stromech, kteří mají zřejmě povolen odstřel kohokoli, kdo se do vesničky dostane mimo kontrolní rentgenové rámy!!! Zabavují i jídlo, Peťa si chudák nemohl vzít ani oplatku. Ještě, že má k dispozici oběd:) Dneska ráno vyrazil jako pravý olympijský fanoušek ve vyfasované termo mikině s logem olympiády, aby byl řádnou inspirací pro nakupující olympioniky...
Moje školení začíná ve středu 3.2. a pro olympiádu začínám pracovat 7.2. Těším se strašně moc, hlavně na tu změnu, nové lidi, nové pracoviště, nová jídla (jednou denně máme zdarma oběd:) Spousta lidí tuhle příležitost vůbec nedostala a zůstávají na svých stálých pozicích, kam se i já po pár týdnech vrátím. Jsem najatá firmou BTS catering, která se stará už o pátou olympiádu v řadě a budu občerstvovat sjezdaře(ky) a fanoušky, kteří se přijedou podívat. Už abych studovala fotografie závodníků, abych je poznala:)
Další novinkou je, že má Petr druhou práci (teď na čas asi třetí, protože zůstává i v té první – je to srozumitelné že?:)) 1. Job = práce v půjčovně lyží 2. Job = práce pro olympiádu 3. Job = leštič, uklízeč, parkovač, tankovač a fotograf aut v půjčovně Avis. Pracuje v podzemní garáži, kam mu lidé přivezou na vrácení vypůjčená auta a Petr se stará o to, aby ty auta zbavil odpadků (občas se najde i nerozbalená limonáda, parfém, krémy...foťák, který radši vrátil na vrátnici:), pak auta ošplíchá zevnitř i zvenku, dojede natankovat a zaparkuje, což je v úzké garáži největší oříšek! Dle fotografií, co si pořizuje jen tak ze srandy, jsou ty mašiny tak luxusní a obrovské, že kdybych je měla parkovat já, budu leštit auta do smrti a zadarmo, abych nahradila škody a škrábance způsobené mou neschopností je zaparkovat!:)
Protože v tom úsilí pracovat nechci zůstat pozadu, hledám si též druhou práci. Obávám se, že na třetí mi fyzické ani psychické síly nestačí:)
A snowboardové a lyžařské pokroky? Peťa si z práce pro sebe přinesl helmu, že už karvuje tak rychle, že se nejednou na sjezdovce zalekl a já po šesté samolekci snowboardování začínám obloučkovat a nešvihnu sebou při každém sestupu z lanovky:)
Máme se prostě moc dobře:)

18. Totální nasazení...

Posledních několik dní trháme v práci rekordy v počtu strávníků, v naběhaných kilometrech po kuchyni a v množství připravených pokrmů. Jeden den dokonce ani nezbyly left overy a Peťa neměl po dlouhé době sendvič k večeři:)
Začalo to už den před Vánoci, kdy jsem měla volno. Jen co jsem vyjela vlekem na kopec, s úmyslem ho několikrát bez úhony sjet, volala mi manažerka Rendezvous Christine, že by potřebovali přes oběd pomoct...každá koruna (dolar) dobrý, tak jsem lanovkou Peak to Peak přesvištěla na protější kopec (za 11 minut!!) a tvářila se mile na zákazníky, kteří se zjevovali bůh ví odkud. Směna se protáhla až do čtyř, kdy jsem s námahou obula lyžáky a z práce tentokrát sjela těch pár kilometrů na lyžích. Téměř poslepu, už se šeřilo! Následující dva týdny pracujeme 6 dní v týdnu, takže relax přijde asi až v lednu.
Whistler je teď naplněný lidmi z celého světa, hlavně asiati potřebují všechno vidět, vyfotit a neustále se ptají srandovní angličtinou co je v tom a tom jídle a jak to vypadá a jestli by mohli dostat nejdřív ochutnat!!! A to teprve jak jsou zklamaní, když něco dojde a hot line nestíhá zásobit. Jedna Japonka čekala na kuřecí polévku i čtvrt hodiny!
Ve městě je taky blázinec, všichni nakupují, popíjejí a žije to tady jako nikdy předtím. Lanovka, která má midstation u našeho ubytování jezdí do osmi do večera, aby se turisté mohli dostat do horního Coca cola tube parku, kde se může člověk povozit na gumových kruzích. Nám z toho plyne báječná výhoda. Nemusíme čekat dole na bus nebo supět po sjezdovce nahoru, ale vezeme se domů pěkně v kabince:)
Peťa v práci několikrát přesčasoval i o hodinu a víc a z úpravy vázání má už namožený ruce, stejně jako já ze zvedání krabic a věčného přenášení.  Večer u filmu si dlaně navzájem zprovozňujeme do předchozí citlivosti:) Tohle turbomyší pracovní nasazení se pomalu chýlí ke konci a bude lip:) Nebo aspoň jako „původně“???

17. Budíček ve dvě ráno...

To si takhle jednou v noci někdo opékal tousty, asi usnul a díky tomu vyhnal na čerstvý vzduch celý barák! Ve dvě začal pískat poplašný alarm a my s Peťou mysleli, že se nám to zdá. Z tohoto omylu nás vyvedly až holky švýcarské, když na nás dvakrát zabušily, že musíme všichni ven. Peťa otužile vyběhl z pokoje v šortkách, že na sebe hodí jenom bundu, tak ho holky vykázaly zpátky, že to hromadné venkovní větrání bude možná probíhat i půl hodiny. Dojeli hasiči, vypnuli upískaný alarm, zkonstatovali, že nikde ani nikdo nehoří a že se můžeme v klidu odebrat na ubikace. Jsme tady naprosto v bezpečí! Dobrou noc:)

16. České Vánoce pod kanadským nebem...

Ráno jsme se probudili do polojasného dne, a po troše skypování s našimi nejbližšími, jsme v pěti lidech vyrazili na ježíškovskou lyžovačku. Užívali jsme sluníčka, nádherných výhledů a rychlého sněhu. Na mě až moc:) Čtyřhodinové sjezdování jsme završili kotvičkovým výjezdem skoro na samý vrchol Blackcombu, ke skalám jsme se v přeskáčích dobelhali v hlubokém sněhu pěšmo a dolů sjížděli lyžmo (někteří traverzovali:) z prudkého kopce hlubokým prašanem. Celkový devíti-kilometrový sjezd až před naši ubytovnu, zčásti i lavinovým údolím, naše nohy vydržely jen proto, že už pár kopců za tuto sezónu absolvovaly.
Po příjezdu jsme se s Peťou pustili do ochutnávání salátu, který jsem vyrobila předchozí den. Chutnal stejně jako doma od mamky, jen byl víc nažloutlejší díky francouzské hořčici. Při tom neustálém konstatování, jak moc se povedl, jsme chuť podpořili ještě bílým vínem a pak málem usnuli u filmu z toho čekání na velkou noc. V sedm hodin jsme zamířili do budovy číslo 1 a v osmi lidech testovali další čtyři druhy salátu. Dezertem (štrůdl po kanadsku a rozkrájené muffinky + moje zkaramelizované rohlíčky, prý nemám říkat připálené:) jsme v našich žaludcích rozpoutali bouři až do následujícího dne a trávení neurychlili ani decilitry vína, kterých bylo....hmmm....moc!:)
Po této přežírací akci jsme navštívili asi 20 zbylých přejedených Čechů, kteří už dohodovali taky, přesto můj kyblík zbylého salátu, který jsem hodila do placu, nezůstal netknutý.
A ta rána...a ta rána...když člověk musí druhý den do práce...

15. Základní lidskou potřebou je strava...

První týden ve Whistleru, kdy jsme s Peťou ani jeden nepracovali, jsme nakoupili jako křečci do zásoby základní potraviny pro přežití – těstoviny, rýži, tuňáky, polévky v konzervách a pytlících, máslo, jejich toustový chleba (po tom českém se nám stýská a duši bychom zaprodali i za malou patku:) jogurt, horkou čokoládu a máslo. Fantazie na stále nové kombinace a chuťové variace nám po pár dnech došla, tak jsme postupně dokupovali cokoli, co se vyskytlo ve slevě. A po pár týdnech jsme to sabotovali úplně a hýčkáme si chuťové buňky i pivem, vínem a já konkrétně kyblíkama zmrzlin. Jednou jsem vezla tu čtyřlitrovou porci na vleku a vedle mě seděl instruktor lyžování ze Švýcarska, který se smál nad mou poznámkou, že jsem ve Whistleru 5 týdnů a tenhle kyblík si vezu do mrazáku už potřetí:)
Je třeba se po tak náročné práci odměnit! K tomu přispívají i tzv. „left overy“, které si nosím z práce domů, když tedy něco zbyde. Ze zdravotních důvodů nesmíme odnést žádné zbylé maso a těstoviny, a nebo tam musí být dobrý okecávač, který udělá na supervisora smutné oči. Jako třeba Josh z Austrálie, díky kterému jsem si domů jednou odnášela i ryby i těstoviny...a protože já mám jídlo zdarma v práci, Peťa má chuťové pohárky obohaceny o sendviče, pizzu, záviny k snídani,....cookies a muffinky mi nechavá:)

14. Kanadští čepičáři...

Fenomén zdejších početných čepičářů jsem objevila až tady a nelze ho neokomentovat:) Tito jedinci se navenek projevují zcela normálně až na to, že mají na hlavě neustále trčící vlněné čepice, které nesundají ani v místnosti. Někteří mají čepky tak vychytané, že ladí s barvou trička nebo kalhot. Borec na včerejší party měl na hlavě sobí čepici s očima a ušima. Pravda, někomu je zima i v baru, ale u některých tahle image zachází daleko, jako například u jedné dívčiny v tílku! se shrnutou teplou pokrývkou hlavy. Ladila s tílkem:)....Hlava prostě musí zůstat v teple!!!

13. Krocan číslo 2...

Protože o kanadských vánocích není krocanů asi nikdy dost, rozhodla se Rendezvous, že se sejdeme kolektivně na Jamaica party v klubu Merlin´s tentokrát už ale za svoje úspory! Krocan zase nezklamal, ale opět nijak neohromil. Asi jsme my Češi větší závisláci na kapru než si myslíme (někteří:) V ceně bylo taky neidentifikovatelné pití, nejspíš baileys s mlékem a ledem, a další kupónek na pití mi kdosi podstrčil. Za něj jsem vyinkasovala rum s kolou. Další panák pak přistál na stole od našeho supervisora Branta a alkoholové promile vesele stoupaly podpořeny skleničkou vína, kterou jsem si dala před odchodem z bytu:)
Hlavní cenou večera byl zájezd na Jamaiku pro dva. Bohužel v užším seznamu 50-ti vylosovaných lidí jsem se na velké obrazovce nenacházela a tak jsem se vymotala nahoru po sjezdovce do postele. Peťa má tu samou Jamaica party dnes večer, takže šance odletět do  teplých krajin stále je:)

12. Peťova práce pod mým drobnohledem...

Protože tohle je náš společný blog, nemůžu vynechat hlavního tvůrce fotografické a jiné designové úpravy těchto stránek. Jak už zaznělo v jednom z předchozích článků, Petr se v rentalu (půjčovně) rapidně zdokonaluje v anglických přízvucích díky svým kolegům z různých světadílů (Nový Zéland, Austrálie, JAR, Anglie). Přibylo pár nových kousků plus jeden další Čech, který znemožňuje rychlejší progresi mluveného slova:)
Každý den Peťovi závidím, že seběhne jenom kousek sjezdovky, sejde po schodech ve velké budově a je v práci, zatímco já musím postupně umrzat na vleku:(...:) Za ty týdny, co tu trávíme, se z něj stává dokonalý seřizovač lyží a protože jsem ho několikrát viděla v akci, lidi nemůžou narazit na nikoho příjemnějšího a ochotnějšího v celém Whistleru. (Doufám, že mi to graficky nepoupraví:) Lidi jsou ale různí, a tak si každý si projde občas situací, kdy by někoho vyhodil, neobsloužil, neusmál se nebo se naopak zasmál moc nad blbostí některých jedinců...
Například jedna paní, říkejme jí „snobka“, si po vypůjčení lyží horlivě nárokovala úschovu svých věcí a to zadarmo, a když jí Peťa vysvětloval, že to tu není standartní a že má použít schránku za 8 dolarů, hystericky prohlásila, že se jí to po celém světě ještě nestalo, že je to vrchol (na ten si asi ten den nevyjela:). Roztrhala smluvní papíry k vypůjčení lyží a odkráčela! To bylo o té části „zasmát se nad blbostí některých jedinců“:)
K psychicky napnutější situaci dochází taky denně u malých dětí, které se při zkoušení lyžařských bot zabendí a i přes všechny donucovací metody rodičů nehodlají do boty vlézt, natož říct, jestli jim sedí nebo ne. To potom tráví Peťa nekonečným přesvědčováním, že ta bota je akorát a že větší bota, do které by se líp lezlo, je potenciálně nebezpečná při sjezdu.
Aby toho nebylo málo, najdou se i tací jedinci, co ví všechno, jako „náš“ kofila v kuchyni, a radí rentalistům co a jak, a že jsou dost zkušení lyžaři, a že chtějí ty a ty lyže a tu a tu délku a že by si to nejradši seřídili sami a že očekávají nejvyšší standart...
Jiná sorta lidí vnímá akt půjčování lyží a snowboardů jako ryze otrokářskou práci, kterou vykonají rentalisté od výběru náčiní po obouvání a zavazování bot. Takový jedinec si jen sedí, zaměstnanci okolo něj běhají, a on jen „tlačí“!, „netlačí“!, „chci širší, větší,menší, míň odřenější botu“ a když je nespokojený, dá to náležitě vědět svým zkřiveným obličejem...
Další raritkou jsou národnosti, jako třeba Čecho-kanaďanka původem z Brna, která při pohledu na Peťovu jmenovku, dolovala z paměti slova jako ahoj a jak se máš...po těch letech už s kanadkým přízvukem. Nebo rodinka Kuvajťanů, co si helmu zkoušeli, aniž by sundali šátky!

11. České vanilkové rohlíčky z kanadských surovin...

Protože tady v té zasněžené Kanadě necítíme s Peťou tu pravou vánoční náladu, kterou jde chytit asi jen v Čechách, rozhodla jsem se, že navnadím alespoň naše čichové a chuťové buňky výrobou vanilkových rohlíčků. Otázkou bylo, jak se výsledný výrobek povede bez české Hery a moučkového cukru, který tady věřte nevěřte nemají!!! Ten nejjemnější cukr, co se tu dá sehnat je tzv. icing sugar, který taje a dočista se vsakuje do rohlíčku bezprostředně po kontaktu s ním. Posledním zádrhelem při nákupu počátečních ingrediencí byl lov na mleté mandle. Po dlouhé procházce po obchodu jsem zkonstatovala, že si budu muset vystačit s mandlovými lupínky, které následně rozdrtím sama.
Výsledek? Těsto jsem nechala odpočinout v lednici do druhého dne a ráno se mi z drobivého čehosi přeci jen podařilo vymodelovat na plech rohlíčky. Ve společenské místnosti, kde je společná trouba pro patro, jsem je ponechala jejich osudu v lehce nakloněné rovině (plech měl špatný rozměr). Po 15 minutách mi to nedalo a spodní ohřev jsem přepnula na horní, protože pár jedinců začalo zespodu lehce černat. Nakloněná rovina způsobila, že se další kusy spekly dohromady a tak jsem je kartou na otevírání našeho pokoje lehce oddělovala. Výsledné patvary jsem ze zoufalství zamaskovala obalením v moučkovém a vanilkovém cukru a ty, co se nedaly vylepšit, jsem jednoduše snědla. Když pominu tvar a to, že mi mezi zuby občas křupl nerozdrcený kousek mandle, dílo jsem zhodnotila pozitivně a dokoupila chybějící přísady na další pokus:)

10. Vánoční party po kanadsku...

Večer vyrážíme všichni zaměstnanci restaurace Rendezvous na povinně dobrovolný vánoční večírek do stylové hospody Dusty´s. Dostáváme od manažerů tři kupóny na barovou objednávku, která se vztahuje jen na pivo, víno a cider. Panáky nepovoleny nebo jen za své finance, asi nás nechtějí  zdravotně vyřadit z pracovního procesu, do kterého většina z nás druhý den opět nastupuje. Vaří pro nás supervisor Adam (a my se divili, kam se odpoledne vypařil z Rendezvous), pomáhají manažeři , dokonce i kofila! Menu je vánoční, kanadské a moc nám chutná, i když na našeho kapra s bramborovým salátem nemá. Tady za oceánem ho nahrazují krocanem, dušenou šunkou, nádivkou a šťouchanými  bramborami. Jako dezert si vychutnáváme dýňový koláč (pumpkin pie) a shots, což je baileys s jegermeisterem a šlehačkou. Do toho tři sklenky vína na kupóny a žaludek má co dělat:)
Všichni se dobře bavíme a po vypitých dávkách čile konverzujeme. Mnozí z nás jsou téměř nerozpoznatelní, stačilo jen sundat pracovní hábity a čepky a vystrojit se. Obzvláště černošky z Jihoafrické Republiky na vysokých podpatcích jsou nepřehlédnutelné.  Já trávím večer v pohorkách, nic jiného tu nemám (kromě lyžařských a snowboardových bot a pantoflí:). Matu akorát výměnou brýlí:)
Nočním busem se přesouváme zpátky do Whistleru s plánem utančit se v Tommy´s Africa Baru. Před vstupem, jako všude jinde, stojí dvojice hlídačů, kterým nestačí jen jedno z mých ID (Identification Card) a na tom taky pohořím, protože pas a kreditku jsem pro jistotu nechala doma:( Dáša solidárně odchází se mnou a tak je nám aspoň o trošku míň špatně následující den v práci. Za opičí stav můžou beztak určitě vlekaři, kteří zastavují to ráno vlek nějak podezřele častěji a pořádně s námi houpou:)