Jsme „sulfurized“

Opět vstáváme ve čtyři ráno a s ranním rozbřeskem přijíždíme do sopečné oblasti Kavah Iljen. Pěšky stoupáme po prachové pěšině udupané místními nosiči síry.
Několik neutěšených fakt:
Fakt 1: Nosiči denně odnosí až 240 kg vytěžené síry ve dvou bambusových koších. Nahoru a dolů po kluzké stezce jdou dvakrát až třikrát, tzn. Jsou schopni unést až 80 kg síry. Kluci nejsou schopni naplněné koše ani zdvihnout na ramena!
Fakt 2: Za každé kilo síry vydělají zhruba 800rp = 1.60 Kč!
Fakt 3: Následky tělesné jsou extrémní. Nosiči mají na ramenou zluštěnou odřenou kůži a z chůze nohy do písmene „O“
Fakt 4: Rádi bychom si koupili ze síry odlitou želvičku nebo jiné zviřátko, ale přes celní bychom to asi nedostali a navíc by se živočich rozpadl v prach ještě dřív.
Fakt 5: Řidiči vydělávájí za den zhruba 75000 rupií, což je tak polovina, kterou by ale řada evropanů vyměnila za tu dřinu na slunci a plíce zanešené sulfurem.
Fakt 6. Po několika hodinách strmého výšlapu na slunci jsme také „sulfurized“!

Cesta zpátky je zajímavá, auto se klepe po hrbolaté příkré cestě dolů, lítáme na sedačkách nahoru a dolů, Andy si v klídku spí a my tři zbývající nechápem:) Projíždíme kolem kávových plantáží a sadů "cloves". Tohle slovo nám kluci němečtí vysvětlují tak, že si původně myslíme, že se jedná o bobkový list. Až později zjišťujeme, že je to hřebíček. Kluci si hlad zažehnávají lentilkami, které loví po celém autě. Jak jsem již zmínila, auto dost drncá:) Zmiňujeme řidiči, že jsme hungry....zastavuje ale až za půl hodiny u luxusnější restaurace....
Lístky na trajekt na Bali kupuju, aby mi je mohl o metr dál zase vzít další zaměstnanec, ještě než vůbec popojdeme k lodi. Na vysněném Bali vylézáme po pouhých 45 minutách. Opět jiným východem než máme, stejně jako při nástupu do lodi a opět naše první cesta míří na autobusové nádraží, kde se Andy pobaveně hádá s naháněčem o cenu, Peťa se snaží dopátrat férové ceny od místních a já sedím a bavím se....Jak to tak vypadá autobus pojede až bude prostě plný. Nakonec kluci výběrčímu peněz za jízdy platí po 20.000 rupiích, turisti, co nastoupili jako poslední, asi 40.000 rupií a my dva s Peťou 15.000 rupií. Borec sice cosi remcá o tom, že je to málo, ale Peťa si stojí za svým - a jde to:) Všichni jsou zřejmě spokojení a kluci do sebe tlačí trs banánů. Řidič nás vysazuje v Medewi, surfařském městečku, kde dobrá nálada pokračuje. Jdeme se projít na jídlo, kde naše procházky většinou končí:), o hlavu se mi několikrát otírá netopýr (říkáme mu pracovně "batman"). V hospůdce nad pivem Bintang pozorujeme "superfly" - další přezdívka pro turbomušku, která startuje jako tryskové letadlo. Aby těch zvířat nebylo málo, při pozorování krav, válejících se poblíž, Marcela napadne věta z průvodce "Lonely planet", která poukazuje na nedostatečnost mléka v Asii: "If you want some milk into your coffee buy yourself a cow." ("Pokud chceš trochu mléka do své kávy, kup si vlastní krávu"). Kluci ten večer zase jedí jako otesánci, já dvakrát zvracím fruit mix a papaja shake. Jsem ráda, že je to jen z přehřátí!